MYSTERY FILM :: Arnošt Vašíček :: NEJVĚTŚÍ ZÁHADY ŘECKA

Staré řecké báje skrývají tajemství. I když jsou plné děsivých monster a neuvěřitelných události, nacházíme v nich poměrně přesné zprávy o fascinující minulosti. Civilizace, které se rozvíjely na řecké pevnině i ostrovech v mnohém o tisíce let předběhly svou dobu. Disponovaly úžasnými vynálezy a jedinečnými technologickými postupy. A přestože byly v pravém slova smyslu pokrokové, jejich vůdčí osobnosti i prostí lidé se sdružovali v přísně tajných mysteriózních společenstvích, vykonávali rituály černé magie a zůstávali pevně spojeni se světem nadpřirozených sil. Moderní doba na tom nic nezměnila. Na mnoha místech Řecka se stále dějí zázraky a jsou zaznamenávány tajemné jevy od útoků lomozících duchů po opakovaná zjevení přízračných postav. V posledních desetiletích navíc přibyl fenomén častého pozorování neznámých létajících i podvodních objektů.     

Nová kniha Arnošta Vašíčka představuje nejpozoruhodnější řecké záhady od doposud nerozluštěných historických hádanek a nevysvětlených archeologických objevů, přes paranormální úkazy až ke kontaktům s mimozemskými plavidly. 

Kniha v pevné vazbě a velkém formátu má 240 stran a více než 150 barevných fotografií a ilustrací. Cena 349 Kč.

K dostání u všech dobrých knihkupců nebo na mysterfilm@iol.cz 

Telefon 59 613 56 86

Ukázka I.

       Řecké mýty vyprávějí o desítkách hrůzných monster. Naprostou většinu nepochybně zrodila čirá fantazie. V několika málo případech se nás ale zmocňuje podezření, zda se pradávní obyvatelé Řecka nesetkávali s vyslanci jiných světů, jejichž „nelidskou“ podobu a neobyčejné schopnosti pak zakomponovali do vybájených příběhů. Kromě Kekropse jde především o tajemnou rasu, která obývala ostrov Rhodos. Její představitelé se nazývali Telchini a vypadali jako bizarní, hybridní mořská stvoření kombinující vlastnosti lidí, žab a ryb či tuleňů. Antičtí autoři je popisovali jako obávané mořské démony a čaroděje.  Učenec Eustathios ze Soluně uvádí, že měli hlavy s psími čenichy a ostrými zuby. Neměli klasické lidské paže, ale jejich končetiny byly zakončeny ploutvemi, podobně jako u tuleňů. Spodní část jejich těla připomínala rybí ocas nebo právě hladké a lesklé tělo tuleně. Jiné prameny zmiňují spíše žabí hlavu s širokými ústy a lidské ruce, ukončeny drápy s nepatrnou blánou mezi prsty. Nazelenalá kůže je drsná a pokrytá ostny. V dalších textech jsou líčeni jako tvorové zcela bez nohou, kteří se na suchu spíše plazili nebo kolébali.

    Rozpory v popisech vzhledu lze vysvětlit tím, že Telchini patřili mezi měňavce. Dokázali na sebe vzít jakoukoli lidskou či zvířecí podobu, případně se zjevovali jako stínové bytosti. Když žili skrytě mezi lidmi, vypadali prý jako obyčejní kováři.  Mýty varovaly také před jejich očima. Telchini disponovali takzvaným zlým okem, kterým dokázali na dálku seslat kletbu, zahubit úrodu, otrávit vodu nebo uhranout člověka.  Je přinejmenším podivné, že bytosti stejného vzhledu a vlastností, tedy schopné procházet zdí, měnit podobu a hypnotizovat pohledem, popisují i některé současné oběti únosu od UFO. Pominout nelze ani antické záznamy sdělující, že právě u ostrova Rhodos byly pod i nad mořskou hladinou často pozorovány velmi rychle se pohybující objekty, které by dneska nepochybně vysloužily označení USO. 

Ukázka II.

Minojští řemeslníci byli v bronzové době absolutní technologickou špičkou nejen ve Středomoří. Strůjcem úžasného technického rozvoje byl legendární Daidalos. Jeho jméno znamená „Dovedný“ nebo „Ten, který opracovává“. Zatímco ostatní hrdinové na cestě ke slávě využívali svou fyzickou sílu a přízeň bohů, Daidalos spoléhal na matematiku, mechaniku a znalost materiálů. Jeho vynálezy byly tak průkopnické a dokonalé, až vyvolávaly dojem zázraků. 

    Platón a další antičtí autoři tvrdili, že Daidalovy sochy vypadaly a chovaly se jako živé bytosti. Samy se pohybovaly prostorem a někdy musely být dokonce připoutány řetězy, aby neutekly.

    Šlo o humanoidní roboty?

    Daidalos prý objevil způsob, jak pomocí závaží na spleti provázků nebo nádob s přelévající se rtutí uvnitř dutých dřevěných soch vytvořit mechanismus, který reagoval na dotek nebo náklon. To by znamenalo, že využíval princip převodů, který je přisuzován až renesanci.

  Když král Mínós chtěl pro Minotaura vězení, ze kterého není úniku, Daidalos nenavrhl prostor obklopený vysokou zdí s pevnou bránou, ale bludiště na principu fraktálů a opakujících se vzorců, které měly zmást lidský orientační smysl. Dobře věděl, že v uzavřeném prostoru bez oken a s identickými úhly chodeb mozek ztrácí schopnost mapovat místo. Podle legendy se sám ve svém výtvoru téměř ztratil, což naznačuje, že k návrhu použil algoritmus, který byl složitější než jeho vlastní paměť.

   Jde pouze o mýtus, nebo Daidalovo vězení pro obludné býčí monstrum skutečně existovalo?

    Jistou naději vyvolal nedávný šokující nález. V první polovině roku 2024 při stavbě nového mezinárodního letiště v oblasti Kastelli byly objeveny unikátní pozůstatky obří kruhové stavby, která svým uspořádáním připomíná labyrint. Má průměr 48 m a její rozloha dosahuje 1800 metrů čtverečních. Skládá se z osmi soustředných kamenných kruhů protkaných radiálními zdmi, které vytvářejí spletité menší místnosti a chodby.

     Budova byla využívána hlavně v období mezi lety 2000 až 1700 př. n. l. To odpovídá době, kdy se na Krétě teprve začínaly stavět první velké paláce. Nalezené pozůstatky nenasvědčují tomu, že by šlo o pevnost nebo obytný palác. Uvnitř se našlo velké množství zvířecích kostí. Hodoval zde samotný Minotaurus v dobách, kdy neměl příděl lidských obětí nebo místo sloužilo k obřadním hostinám při náboženských rituálech?

Ukázka III.

Existuje posmrtný život? Končí naše bytí zánikem těla, a pokud ne, co z nás přetrvává? Jestliže máme duši, kam odchází po na­šem fyzickém skonu? Je odsouzena k věčnému pobytu mimo tento svět, nebo se za jistých okolností může alespoň na omezený čas vrátit a setkat se s živými lidmi?  V řeckém pojetí bylo podsvětí neutěšeným místem věčného zapomnění. Zemřelí se změnili v pouhé stíny či proudění vzduchu. Homér tyto šedé existence nazývá ameneina karéna – bezmocné hlavy. Jsou to ozvěny lidí, kteří bloudí bez cíle, nemají paměť ani jasné vědomí a vydávají jen vysoké, švitořivé zvuky podobné netopýrům.

 Živý nemůže do podsvětí vstoupit, ale jeho obyvatele lze na omezený čas přivolat pachem krve. Pokud se jí stín mrtvého napije, vrátí se mu paměť a lidský hlas. Teprve v tu chvíli si uvědomí svou minulost, kým byl, co v životě vykonal a jak zemřel. Hmatatelné tělo ale zpět nezíská..Odysseus poté, co vyslechl Teiresiovu věštbu, nechal napít krve svou matku. Třikrát se ji pokusil obejmout, ale jeho ruce vždy prošly postavou jak mlhou.   Matka mu vysvětlila, že po smrti oheň spálí svaly i kosti a duše pak jen těká jako vidina.....

Amerického psychiatra a autora proslulé knihy Život po životě Raymonda Moodyho starořecké metody navazování kontaktů se zemřelými zaujaly natolik, že se rozhodl prozkoumat jejich účinky a popřípadě je využít ve své lékařské praxi. Zvláštní pozornost věnoval technice využívající lesklých ploch k navození paranormální vize. Inspiroval se právě Nekromantiem, kde návštěvníci sedávali v ztemnělé místnosti u bronzových kotlů naplněných olejem, zírali na nehybnou hladinu a pokoušeli se v jejím odlesku rozpoznat stíny předků.

   Moody se rozhodl postavit vlastní psychomanteum. Vytvořil dokonale zatemněnou komoru, po jejímž obvodu se táhl černý sametový závěs. Na jednu stěnu zavěsil obrovské zrcadlo. Necelý metr před něj upevnil pohodlnou židli nakloněnou dozadu tak, aby pacient nemohl v zrcadle vidět svůj vlastní odraz. Vzhlížel jen do křišťálově čisté a dokonalé černé tmy vytvořené zrcadlením sametové opony. Přímo za židlí byla umístěna malá vitrážová lampa s patnáctiwattovou žárovkou. Nebyla jasnější než svíčka. Vrhala jen tolik slabého osvětlení, aby člověk mohl vidět, co by se objevilo v zrcadle, kdyby ožilo.

   Moody začal ve své komoře zjevení provádět rozsáhlé experimenty.  Pacienty, kteří se u něj pokoušeli zbavit hlubokých traumat vyvolaných ztrátou milované bytosti, usazoval do židle s fotografiemi nebo s osobními věcmi zesnulé osoby. Skoro celou hodinu izolování v tichu a šeru vzhlíželi k černotě zrcadla.

 Výsledky byly očividně překvapivé. Velká část účastníků úvodní studie hlásila široké spektrum neobyčejných zážitků. Někteří cítili pouze uklidňující přítomnost svých milovaných zesnulých, další slyšeli jejich hlasy. Početná skupina prožila fyzickou zkušenost s duchem, který se jich údajně snažil dotýkat, pohladit nebo obejmout. Neobvyklé nebyly ani rozhovory s mrtvými. Často se také stalo, že se v zrcadle objevilo zjevení, vyšlo do místnosti a vypadalo ne jako přízrak, ale stále živý člověk.

Ukázka IV.

   Tajemný objekt na obloze se nepodobal ničemu, co kdy viděli. Měl tvar vřetena a jeho hladký povrch se jiskřivě leskl v záři dopoledního slunce. Vlastně ani netušili, odkud se vzal. Všimli si ho, až když vytáhli sítě a chtěli odplout.Visel ve vzduchu tiše a nehybně jen pár desítek metrů od jejich bárky.

   Co to sakra je?  

    Neměli kdy se o tom dohadovat, to tajemné cosi vyrazilo kupředu. Nabralo rychlost a letělo stále velmi nízko nad hladinou. Najednou se k ní prudce sklonilo, a aniž by zpomalilo, vklouzlo do vody. Nikdo z nich to neřekl nahlas, ale všichni cítili, že něco tady zatraceně nehraje. Ten rozměrný kovový objekt při ponoru nevyvolal žádnou přirozenou reakci. Voda nevyšplíchla vysoko nahoru a po hladině se nerozběhly vlny. Jako by do ní vůbec nic nenarazilo, zůstala ležet netečně a dál zrcadlila oblohu nad sebou.

     Naklonili se, aby lépe viděli, jak objekt velmi rychle pluje v hloubce pouhých pár metrů. Než ho stačili ztratit z dohledu, opět se vynořil a kolmo stoupal vzhůru. Zůstala za ním jasně zelená fluorescentní stopa, která na hladině zářila ještě několik minut po jeho zmizení.

   Podivné setkání, které v listopadu 1952 zaznamenali rybáři nedaleko ostrova Rhodos je jedním z dalších četných případů pozorování neznámých plavidel, pohybujících se stejně snadno ve vzduchu i v mořských hlubinách. Ve světě jsou známé pod zkratkou USO (Unidentified Submerged Objects – neidentifikované ponořené objekty).

     Egejské moře je díky své hloubce a četným ostrovům častým místem výskytu těchto neobyčejných úkazů. Někdy jde pouze o světelné fenomény, jindy o nepochybně velmi hmotná tělesa značných rozměrů.

   V roce 1954 se s neobvyklými objekty na obloze i pod mořskou hladinou roztrhl příslovečný pytel. V Pagasetském zálivu u města Volos 7. listopadu 1954 kolem půl jedenácté v noci Nikolaos Diamantis a A. Yaprakis sledovali rotující stříbřitý disk letící velmi nízko. Náhle se snesl až téměř k hladině a explodoval. Současně se ozvala se ohlušující rána a v ovzduší se vytvořil jasný zářící mrak, který na okamžik osvětlil celou noční oblohu.

  O 16 let později se ze stejného zálivu nečekaně vynořil podivný objekt, několik minut visel nad hladinou a poté se obrovskou rychlostí vrátil pod vodu. Rybáři popsali, že voda v místě ponoru začala „vřít“, ale nebyla horká. Navíc hlásili, že jejich elektronické přístroje a radiostanice přestaly na čas fungovat.

     Nelze říct, zda obě události spolu nějak souvisejí. Podezření, že na dně zálivu je ukrytá základna USO, ale asi neobstojí. Celá oblast je zemí zaslíbenou podmořské archeologii. Nachází se zde spousta vraků antických lodí i jejich rozsypaný náklad, včetně velkých amfor. To vše láká nejen vědce, ale i amatérské potápěče a žádný z nich si doposud ničeho neobvyklého pod vodou nevšiml.

Ukázka V.

    Tu noc se obloha nečekaně rozsvítila, sotva se setmělo. Zpoza severního obzoru se vynořila skupina zářících objektů. Pohybovaly se nehlučně a koordinovaně jako dobře sehraná letka. Jejich povrch vydával neobvykle jasné světlo. Po přeletu nad městem Atalanti jedno z těchto plavidel začalo mít zjevné potíže. Rychle ztrácelo výšku a jeho pohyb byl trhaný. Zároveň zčervenalo, jako by začalo hořet. Doposud zcela tichý let doprovázelo bzučení, připomínající transformátor pod vysokým napětím. Pak se ozvaly tři exploze. Někteří svědci hovoří o hlasitých, kovově znějících ranách.

    Místní pastýři a několik dalších usedlíků sledovali, jak se objekt nakonec zřítil na úbočí zalesněného kopce nedaleko vesnice Megaplatanos. K obloze začal stoupat hustý černý kouř. Vegetace v okolí dopadu se vznítila, ale požár jako by sám sebe podivně rychle uhasil. 

     Trantos Karatranios se v ten okamžik nacházel pouhých pět set metrů od místa katastrofy. Spolu s manželkou pozorovali, jak se zbývající objekty nad místem nehody zastavily a dva z nich přistály u poškozeného stroje. Záhy na to se objevily malé světelné bytosti (nebo humanoidní roboti), které se pohybovaly neuvěřitelnou rychlostí a vypadaly, že stroj opravují nebo z něj něco vyjímají.

    Pastýři z okolních kopců viděli celou záchrannou operaci z výšky. Shodli se na tom, že objekty nad místem nehody stály nehybně ve vzduchu, což vylučuje letadla nebo padající satelity. Popisovali, jak z plavidel ve vzduchu vystřelovaly světelné paprsky, které systematicky projížděly po ploše několika stovek metrů čtverečních sem a tam, jako by místo dopadu skenovaly a vyhledávaly trosky.  

Pohyb dalších světelných bodů vyvolával dojem, že úlomky jsou vyzvedávány do vzduchu a mechanicky nebo nějakou neznámou silou transportovány do letu schopných plavidel. Celá operace skončila těsně před východem slunce, kdy všechny objekty zmizely.