MYSTERY FILM :: Arnošt Vašíček :: ZAJATCI ĎÁBLOVA CHŘTÁNU

„Ďáblův chřtán je vstupem do pekla. Velmi nebezpečným místem, kterému vládnou temné síly. Mnozí lidé zde navždy zmizeli. Jindy z útrob země vyšli záhadní cizinci v divných šatech. Nikdo nikdy nerozluštil záhadu tohoto prokletého území…“

                                                                                           (Kroniky Dračích skal)

Za bouřlivé noci se trojice zbojníků pokouší vykrást zámeckou pokladnici. Hradní stráž je vyruší. Aby vojáci nemohli střílet, vůdce zbojníků Robert vezme jako rukojmí šestiletého hraběcího syna Artura. Při pronásledování jsou dva zbojníci zabiti. Robert s Arturem se ukryjí v jeskyni Ďáblův chřtán opředené strašidelnými legendami o dracích a příšerách, které zde panují. Přestože je jeskyně  slepá, záhadně v ní zmizí. David a Klára si chtějí jen vyzvednout pár věcí z chaty rodičů. Netuší, že některým místům je lépe se vyhnout. Před chatou najdou malého chlapce ve starobylých šatech, používajícího zvláštní mluvu. Kdo to může být? Jak se zde ocitl? Jasné je jediné, ten kluk se ztratil. Ohlásit policii to ale nemohou. Do hor přijeli bez souhlasu dospělých a potřebují se co nejrychleji vrátit. Sami musí rozluštit záhadu, odkud Artur přišel a jak ho dostanou zpátky. Téhož rána zavítá k domku osaměle žijící Báry Hávové neobvyklá návštěva. Je to muž v historickém kostýmu, který si říká Robert a tvrdí, že okradl hraběte Leopolda z Hínů. Jenže rod Hínů vymřel před staletími. Odkud pak ale pocházejí zlaté mince z Robertova váčku? A proč je i jeho vystupování na dnešní dobu tak neobvyklé?

Beletristickou část doplňují bohatě ilustrované faktografické kapitoly o pátrání po neznámých tvorech a zvířatech v odlehlých koutech pěti kontinentů  a o překvapivých objevech, které se staly inspiraci  pro tento příběh. Nestvůry útočí - Příšery z hlubin - Gigantičtí hadi - Tajemná ptačí monstra - Senzace zpoza humen a další. Svým způsobem jde o dvě knihy v jednom svazku.

Pevná vazba, 192 stran cena 299 Kč

Objednávky přijímá : mysteryfilm@iol.cz   tel.59 613 56 86  nebo žádejte u svých knihkupců    

UKÁZKA:

Tlouštík to viděl černě. Přesněji řečeno viděl prd, ale slyšel rány z pušek, a i když rozhodně nebyl myslitel, pochopil, že zámecká stráž nemá plané střelecké cvičení. Tam za hradbami šlo komusi o život. A on dobře věděl komu. 0djakživa měl naděláno v hlavě, teď byly v nebezpečí i jeho gatě. Má ujet, dokud je čas? Odvázal koně, vydrápal se do sedla a s uzdou v dlaních čekal, z které strany se co šustne.

Střelba už ustala. Z nádvoří se ozývaly jen povely a dunění těžkých bot, jak gardisté zmateně přebíhali z místa na místo. Bylo jasné, že lupiče ztratili z dohledu. Zato Tlouštík zahlédl shrbenou postavu.Byl to Robert. Blížil se s hraběcím synkem Arturem na rukou.O chvíli později se hnali tryskem, bok po boku, co nejdál od zámku.

Bouře vrcholila. Liják vytrvale smáčel zem, strhával rozbředlou půdu a hloubil stružky ve svazích. Na polích a loukách stála voda. Bláto stříkalo koním od kopyt. Burácení hromů je děsilo. Silný protivítr brzdil jejich běh. Zbojníci si udržovali pořád stejný náskok. Dostatečně velký, aby se nemuseli bát střelby, ale příliš malý na to, aby se ještě za tmy ukryli v Černém lese.

Noci teď byly krátké. Co nevidět začne svítat. A za světla v otevřené krajině zůstat nemohli. Bylo třeba rychle najít náhradní skrýš.Stoupali k vrcholu podlouhlého pahorku. Až přejedou jeho hřbet a budou se spouštět na druhou stranu, pronásledovatelé je na čas ztratí z očí.Toho chtěl Robert využít. Naznačil, že zamíří doleva.

Tlouštík jeho manévr nechápal.„Kam jedeme?“ 

„K Dračím skalám.“

Kdyby Robert řekl: „Jedeme smrti vstříc!“ Tlouštík by byl vyděšený míň.V Dračích skálách mohl člověk přijít nejen o tělo, ale i o duši. Strašnější místo neexistovalo.Lidé se Dračím skalám vyhýbali. Často se odtud ozývaly podivné zvuky, děsivé vytí, skřeky, dětský pláč i bláznivý smích. A nad vrcholky kamenných věží poletovala tajemná světla. K obloze stoupal kouř. Ve vzduchu byla cítit síra.To samotné peklo tu otevřelo bránu.

Tlouštík se pokusil Roberta zviklat.„Do Dračích skal se nikdo nikdy neodvážil.“

„To je naše výhoda. Stráž nás tam nebude pronásledovat.“

Tlouštík přitáhl svému koni uzdu.

„Nezpomaluj!“ okřikl ho Robert. „Musíme vjet dovnitř dřív, než si nás všimnou.“Očima hledal dostatečně širokou průrvu. „Támhle.“ Tryskem se vřítil mezi skály. Zem zde pokrývala vrstva písku smíchaného s jehličím. Déšť stékal po stěnách kamenných věží. Dole pod převisy bylo sucho. Vítr tu ale skučel o to víc.

Robert zastavil a ohlédl se zpátky. Viděl světlé ústí průrvy. Jinak nic.

Tlouštík si dovnitř netroufl. Hrabě se svými muži ano.

Tohle Robert nečekal. Musel jet dál do útrob skalního labyrintu.

Kamenné věže zde nebyly tak blízko u sebe. Propouštěly dolů záblesky stále ještě rozbouřené oblohy. Na její druhé straně, tam, kde mraky již ustoupily, visel obrovský kotouč měsíce v úplňku.Přímo před Robertem se tyčila mohutná skála. Její dolní část měla podobu hlavy démona s rohy, zlověstně vypoulenýma očima a dokořán otevřenou tlamou.

Ďáblův chřtán!

Robert ho nikdy neviděl, ale dobře znal pověsti, které o této jeskyni kolovaly. Každý, kdo vejde dovnitř, je ztracen. Peklo ho pohltí.

Robert měl spoustu důvodů, aby se tomuto prokletému místu vyhnul, ale slyšel blížící se hlasy. Byl obklíčen ze všech stran. A kruh se stahoval. Zbývala jediná cesta, po které by se za ním nikdo nevydal.

Kůň, jako by vycítil, co ho čeká, neklidně přešlapoval a hlasitě ržál.

Robert ho pohladil po šíji a vlídně pobídl.„Běž, brachu.“

Pomalu se blížili k Ďáblovu chřtánu.Skála podivně světélkovala. Vydávala táhlý bzučivý zvuk.Cosi neznámého viselo ve vzduchu. Přestože vítr ustal, koni se ježila hříva.

Robert cítil, jak mu jakási síla zvedá vlasy i chlupy na rukou.Vjel do ústí jeskyně jen napůl a zůstal stát.Stále váhal.

„Támhle je,“ vykřikl kdosi z gardistů.

Ozval se výstřel. Kulka těsně minula zbojníkova záda. S hlasitým praskotem se zaryla do sedla.

To rozhodlo.

Robert nechal koně udělat poslední krok.

Obklopila je tma a chlad.Žádný pekelný žár! Byla to marná útěcha.

Do skály udeřil blesk. Jeskyni vyplnilo studené světlo. Kamenné stěny jako by se rozvlnily. Písčité dno roztálo jak led.

Robert cítil, že se propadají do temné bezedné hlubiny.Zoufale vykřikl, ale zabránit tomu nedokázal. I s Arturem a svým koněm se řítil nekonečně dlouhým tunelem do hnusného černého prázdna.

                                                               ***

   Kobzu probudil příšerný zápach. Ve vzduchu byla cítit síra, výkaly a puch rozkládajících se mrtvol.  Kobzovi se bouřil žaludek. Otevřel oči. Nedokázal si vybavit, kde vlastně je. Ležel na zádech v temném, zešeřelém prostoru. Ztěžka se posadil a rozhlédnul se.

   Asi dva metry od něj vyvěral horký pramen. Voda bublala v malé tůňce, přetékala přes její okraje, rozlévala se po šikmém kamenném platu a mizela v úzké skalní štěrbině.  Vedle se vršila hromada kostí. Kdosi zde již dlouho a často hodoval. Zbytky tlející kůže, shnilého masa a rozpadlých vnitřností se povalovaly všude okolo. Zaschlá krev zbarvila písek doruda. A všude okolo bylo plno podivných šlépějí. Rozhodně je nevytvořily lidské nohy.  Měly jen tři prsty. Každý z nich ukončoval mohutný dráp. Ten na prostředníčku byl silnější a o hodně delší než ostatní. Hravě by rozpáral medvěda. Opravdu vražedná zbraň.

Byly to stopy ďábla, který právě tudy vycházel na svět, jak tvrdila stará legenda? Nebo je zanechalo nějaké velké neznámé zvíře?

Kobza neměl kdy, o tom přemýšlet. Zmocňoval se ho strach. Většinu otisků ještě neporušil vítr ani nepokryl prach. Byly čerstvé! Ten, komu patřily, musel být nedaleko.  Děsivý řev z venku podezření potvrdil.

Pán jeskyně se vracel domů.

Kobza se zvednul. Hlava mu brněla. Vypotácel se ven.Nechápal, co se děje, ale věděl, že musí pryč. Co nejdál od Ďáblova chřtánu. Cestu ze skal dobře znal.  Kličkoval labyrintem úzkých stezek. Zesláblé nohy mu nedovolily utíkat. Pomalu se vlekl k nejbližší průrvě. Zbývalo mu jen pár desítek metrů, když se znovu ozval ten hluboký hrdelní tón. Výhružný řev predátora na lovu. Zněl blízko, skoro na dosah ruky. Kobza strnul. Stál a naslouchal.

Ve stínu pod skalním převisem, jen kousek od něj, kdosi byl.  Kromě těžkého, přerývaného dechu se vzduchem nesl protivný skřípavý zvuk.  Kobzovi došlo, co to je.   Ten, koho zatím neviděl, třel drápy o písek. Přehraboval nohou jako netrpělivý kůň před startem dostihu.Chystal se zaútočit!

Kobza hledal únikovou cestu. Nedaleko zahlédl komín mezi dvěma skalními věžemi. Zamířil k němu.

 Ve stejný okamžik monstrum vyrazilo z úkrytu.    Byl to ještěr. Měl skoro dva metry na výšku. Od protáhlé tlamy k špičce krátkého, masitého ocasu měřil ještě o metr více. Neběžel. Skákal jako klokan.

Kobza se vrhl do komína a s vypětím všech sil soukal nahoru. Po skalách lezl odmala. Techniku ovládal. Byl ve skvělé kondici.   Ale ne dnes!    Tělo ho neposlouchalo. Nohy mu ujížděly. Ruce se nedokázaly udržet na skále.

Ještěr se blížil.

Kobza se špičkami prstů zachytil výčnělku nad svou hlavou a spíš zázrakem než vlastní silou se vyšvihl vzhůru.   Stihl to jen o zlomek vteřiny dřív, než těsně u jeho nohou naprázdno cvakly čelisti, plné velkých, ostrých zubů.

Zvíře neustálo dopad. Svalilo se na zem. Vzápětí se zvedlo na nohy. Podrážděně zařvalo. Přesunulo se dále od úpatí skalních věží a dalším mohutným skokem znovu zaútočilo.

Kobza nestačil popolézt ještě výše. Vyděšený k smrti sledoval, jak se vzduchem řítí šedozelené tělo krvelačné bestie. Mířilo rovnou na něj.