MYSTERY FILM :: Arnošt Vašíček :: ZÄHADY NA DOSAH RUKY

ZÁHADY NA DOSAH RUKY

Fascinující tajemství české historie

Od magických rituálů v temném pravěku po nejnovější důkazy o UFO nad naším územím

Příliš podivný pravěk – Jeskyně tisíce záhad – Synové světla a tmy – Golem a jeho bratři - Ztracení v propasti času – Kostelní rébusy – Mysteria kláštera Broumov - A nebesa se otevřela - Temný případ Mozart - Incký princ na Moravě – Neopakovatelné osudy - Mág, který odmítnul Hitlera – Tajemství rukopisu – Děsivé noční mory – Záhrobní historky - Poplach na obloze     

Formát 166 x 239 mm  Pevná vazba celobarevný tisk cca 170 fotografií  224 stran

Cena 329 Kč  Doprava 70 Kč

Objednávky na: mysteryfilm@iol.cz nebo tel. 59 613 56 86

Vychází 31.8.2021

Ukázka I.

S příchodem tmy vypuklo příšerné divadlo. Do posvátného kruhu ozářeného vysokými plameny vstoupil šaman s děsivou maskou na tváři. Nebyla zhotovena ze dřeva. Tvořila ji obličejová část lebky, umně odříznutá z hlavy nepřítele. Shromáždění ztichlo. Halucinogenní nápoj, který už všichni požili, pozvolna obluzoval jejich mysl, ale ještě stále vnímali realitu.   Šaman zvedl ruce k noční obloze. Vykřikl několik nesrozumitelných slov. Snad to byla prosba k duchům nebo zaklínání. A možná příslib božstvům, že již brzy jim bude projevena úcta. Prostor ovládlo nervní napětí.Všichni příslušníci kmene začali zpívat. Jako jeden muž se kývali v rytmu hypnotizujícího nápěvu, který stále sílil.   Šaman vhodil do ohně několik hrstí sušených bylin. Chvíli čekal, než jejich vůně prostoupí vzduchem a očistí posvátný okrsek pro nadcházející rituál.Konečně usoudil, že je čas. Otočil se a pozvolna došel ke skupince zajatců klečících u velkého plochého balvanu. V ruce svíral kamenný nůž. S prvním bolestným výkřikem a proudem tryskající krve kmen zešílel. Vybraní bojovníci v rychlém sledu vraždili jednu oběť za druhou...

    Les nazývaný Devět stromů – Kilence fa se rozprostírá na slovensko-maďarské hranici poblíž vesnice Silice. Speleologové zde nejprve při hloubení ve vertikální jeskyni Babská diera narazili v hloubce téměř pěti metrů na zlomky keramiky kyjatické kultury a několik fragmentů lidských kostí. Mezi nimi ležela i část lebky. Patřila útlé ženě, která zemřela ve věku asi dvaceti let. Její hlavu kdosi nejprve povařil a pak z ní odříznul obličej.  V roce 1953 amatérský jeskyňář Ondřej Hraška sestoupil do sousední, dosud neprozkoumané skalní propasti. Na jejím dně spočívaly kostry asi dvanácti osob. Podle velikosti zjevně různého věku a pohlaví. Také z jejich lebek byla odseknutá obličejová část.  Proč?   Byl tento úkon součástí jakéhosi magického rituálu? Nebo šlo o velmi neobvyklé trofeje? Komu a k čemu „odňaté tváře“ sloužily?

Ukázka II.

Minulost nikdy neřekne poslední slo­vo. Neexistuje žádná hranice, na níž by definitivně shořelo vše, co patřilo k dávno odvátým časům. To, co bylo, se nečekaně vrací. Zdá se, že všude oko­lo nás se zachovaly neviditelné stopy osudů našich předků, jejich tváře, hlasy i pocity. Tyto otisky jsou dobře ukryty pod nánosem novověku, ale za zcela mimořádných okolností vy­stoupí znovu na povrch a zjeví se v plné síle.

   „V létě roku 1966 jsme vraceli s rodiči z dovolené na Zemplínské šíravě. Vyjeli jsme až pozdě odpoledne a k Žilině dorazili za tmy. Komplikovaná objížďka nás vyvedla z města, ale bohužel na špatné straně. Nejeli jsme směrem na Čadcu, ale kamsi do neznáma. Otec dlouho trval na tom, že se na správnou cestu určitě napojíme později. Byla to chyba. Kličkovali jsme opuštěnou temnou krajinou a marně vyhlíželi světla pumpy, motorestu nebo nějakého domku, kde bychom se mohli doptat, kudy dál. Nikde jsme neviděli směrové ukazatele. Nepotkali jsme jediné auto. Asi to nebylo nic divného, provoz v těch letech v těch končinách a navíc tak pozdě v noci býval slabý, ale matka začala panikařit. Otec připustil, že nemá cenu dále takhle naslepo popojíždět. Odbočil z úzké děravé asfaltky na prašnou cestu, která vedla kamsi do polí. Po pár desítkách metrů zastavil a řekl, že tam přespíme. Vystoupili jsme všichni z auta. Matka začala z kufru vytahovat spacáky. O kus dál zaplálo světlo. Buď jsme si ho dřív nevšimli, nebo se objevilo teprve teď. Otec se chtěl jít zeptat, kde vlastně jsme. Rozhodly jsme se ho doprovodit. Ne že by se nám chtělo někam plahočit, ale především proto, že jsme v té tmě nechtěly zůstat samy. Po travnaté mezi jsme došli k staré hospodářské usedlosti. I přes tak pozdní hodinu bylo na dvoře rušno. Dva mládenci v halenách hřebelcovali koně, pohybovalo se tam i několik děvčat v starodávných oděvech s dřevěnými džbery v rukou. Ze stodoly vyšel malý zavalitý chlap, otec k němu vyrazil, ale než stačil dojít na doslech, chlápek cosi zahalekal a zase zmizel. Odkudsi se vynořila kyprá žena s ošatkou v ruce. Ukázala rukou k přístřešku, pod kterým stál dlouhý stůl z masivních fošen a u něj dvě lavice. Usadila nás. Položila ošatku s chlebem, rozdala talíře a lžíce, které s dalším nádobím ležely na vedlejším menším stole a pak už jen dohlížela, jak dvě dívky donesly velké mísy s jídlem. V jedné byla kyselice, ve druhé jakási kaše. Otec usoudil, že horká polévka by bodla. Protože obsluha kvapně odešla, pokynul mamince, aby všem nabrala sama. Jedli jsme pomalu a mlčky. Když jeden z těch hochů vedl okolo koně do stáje, otec se ho zeptal, kde vlastně jsme. Mladík jen pokrčil rameny, že nerozumí, zavolal cosi na svého parťáka, ten mu odpověděl a tentokrát jsme ani slovo nerozuměli my. Najednou dvůr ztichl. Nebylo to jako lusknutí prstem, ale přesto nečekaně rychle. Louče zhasly. Usedlost pohltila tma. Byli jsme zmateni. Až doposud nám nepřipadlo nic divné. V odlehlých koutech Slovenska se v té době stále ještě nosilo tradiční lidové oblečení a hovořilo nářečím, kterému rozuměli jen místní. Na samoty nebyla zavedena elektřina. A lidé byli nesmírně pohostinní. Překvapilo nás jen to, že se všichni vytratili bez rozloučení. Otec vytáhnul z kapsy blok, vytrhnul jeden list, napsal na něj Děkujeme a uvedl jméno naší rodiny. Papírek zastrčil pod mísu. Vrátili jsme se k autu a šli spát. Za svítání nás vzbudil motor traktoru. Jeho řidič nám poradil, jak se dostaneme na hlavní tah. Když se ho otec zeptal na statek, kde jsme v noci večeřeli, díval se na nás jako na blázny. Všude se táhly jen lány s obilím. Několik kilometrů okolo nestála žádná hospodářská usedlost a bylo tomu tak po celou dobu jeho života.“

  Nevšední zážitek z dětství mi vyprávěly sestry z Orlové. Dodnes si nejsou jisté, co se té podivné noci přihodilo. Oběťmi podobných únosů v čase jsou obvykle jednotlivci. V těchto případech se můžeme utěšovat, že jejich mozek z jakýchsi neznámých důvodů vytvořil iluzi jiné reality, a že tedy výlet do minulosti nebyl skutečný, ale pouze jakousi fata morgánou, pozorováním něčeho, co de facto neexistuje. Tady ale současně stejný vjem zaznamenaly čtyři osoby a jak se dozvídáme z kronik, jindy nebyl výjimkou ani celý dav svědků. Byly jejich mozky jakýmsi záhadným způsobem synchronizovány, že všichni viděli, slyšeli a prožívali totéž? Událo se to pouze v jejich mysli? Nebo šlo o skutečný přenos v čase? K jakým výsledkům by asi dospěli vědci, kdyby onu čtyřčlennou rodinu mohli hned ráno podrobit lékařskému vyšetření? Našli by v obsahu vypumpovaných žaludků skutečně stopy kyselice a chleba z večeře na starodávném statku? A pokud ano, znamenalo by to, že mezi dvěma realitami oddělenými proudem času lze přenášet hmotné objekty, a tedy že tito lidé se ocitli v minulosti fyzicky i se svými těly?

 Ukázka III.

Byl Wolfgang Amadeus Mozart zavražděn? Objednali si jeho smrt svobodní zednáři? Zabila skladatele kletba spojená s tvorbou zádušní mše pro neznámého zadavatele? A jak vlastně byl pohřben? Vhodili hrobníci nebožtíkovo tělo, zašité v jutovém pytli, do společného hrobu pro chudinu a zasypali jej vápnem? Nebo je tato efektní závěrečná scéna z Formanova filmu dalším omylem z obrovské pyramidy falešných domněnek, které se navršily nad životem a podivným koncem jednoho z největších hudebních géniů všech dob?  

  Téměř vše, co se o Mozartovi traduje, je notně překroucené.  Už jen to proslulé jméno Amadeus!  V zápisu o narození bychom ho rozhodně nenašli. Leopold a Anna Marie Mozartovi dali svému sedmému potomku čtyři křestní jména: Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus. Synek sám si ovšem zvolil jen poslední dvě. Přitom pro z řečtiny pocházejícího Theophila (Bohumila) vybral latinskou podobu Amadeus. Ale i tu použil jen třikrát, a to ještě v žertu. Přednost dával domáckým verzím Amadeé nebo Amadeo. Rodiče mu ovšem říkali Vlček.  Mozart se narodil v Salzburgu. Jako zázračné dítě již od svých šesti let koncertoval po celé Evropě. Za pouhých 35 roků svého života složil neuvěřitelných 626 hudebních děl. Zemřel necelou hodinu po půlnoci 5. prosince 1791 ve svém domě na vídeňské Rauhensteingasse.

   Záhada Mozartova brzkého a vskutku podivného konce je zapeklitým případem. Jednotlivá svědectví si odporují. Experti již více než dvě století předkládají odvážné hypotézy. Všichni samozřejmě buď s kratším, nebo delším časovým odstupem. Původní strohé zprávy o posledních okamžicích génia se tak postupně rozrostly o další detaily. Většina z nich byla vymyšlena jen proto, aby podporovaly vyslovené teorie.   Jeden z Mozartových současníků ale zřejmě dobře věděl, co Amadea poslalo na věčnost. Byl schopný rozpoznat, zda podlehl přirozené chorobě, nebo ho dostal něčí zásah. Zanechal o tom písemnou zprávu nebo alespoň zápis ve svém soukromém deníku? Jisté je pouze jedno: tento výjimečný muž a dobře utajený Mozartův doktor pocházel z Čech.

Ukázka IV.

Probudil se uprostřed noci a věděl, že není v pokoji sám. Neviděl nic, ale zřetelně cítil přítomnost něčeho zlého. Chtěl rozsvítit lampičku na stolku. Nešlo to. Vůbec se nemohl hýbat. Jeho tělo ochrnulo. Nebyl schopen hnout ani palcem u nohy. Jediné, co zůstalo v plné pohotovosti, byla jeho mysl. Vnímala vše do nejmenšího detailu. Pak nad sebou uviděl ohyzdnou bytost s šedou svraštělou kůží. Její obrovské oči svítily. Visela nad ním ve vzduchu nebo se snad tak hluboce dokázala předklonit.Sevřel ho strach. Zároveň pocítil úporný tlak na prsou. Cosi neviditelného a zároveň nesmírně těžkého ho vtlačovalo do postele. Nedovolovalo mu popadnout dech. Dusil se. Chtěl vykřiknout, ale žádný zvuk mu nevycházel z úst. Jen bezmocně ležel s otevřenýma očima a ochrnutým tělem, zcela podmaněn tomu strašnému monstru. Napadlo ho, že umírá nebo že už dokonce zemřel. Nedokázal určit, jak dlouho to trvalo, pár minut nebo hodinu…

   Strašidelné noční můry trápily a trápí miliony mužů a žen na celém světě. Ačkoli jsou v bdělém stavu, nemohou se pohnout a z postele pozorují, jak se jejich ložnice hemží nepřátelskými duchy.   Přízrak, který svou oběť doslova znehybnil, znali už staří Řekové a nazývali ho stejně jako my Mora, na Islandu s malou obměnou mu říkají Mara. Asiaté se domnívali, že jde o ducha „vtlačujícího“ lidi do postele a černí Afričané věří, že si je osedlala čarodějnice. Podle některých studií se alespoň jednou trápilo noční můrou 6 až 8 % lidí,
v některých rizikových skupinách osob, které jsou dlouhodobě vystaveny stresu nebo mají nepravidelný spánkový režim, se může jednat až o pětinu. Překvapilo mě, že když jsem sbíral podklady pro dokument s touto tematikou, hrůzné noční zážitky hlásili především vysokoškolští studenti.  Podoba útoků mor se různí, a přesto mají mnohé společné. 

Ukázka V

 V posledních létech prudce stoupl počet pozorování neznámých vzdušných jevů. Dokazují to odtajněné vojenské archivy mnoha zemí. Existenci mimozemšťanů připustil i samotný Vatikán. A pozadu nezůstalo ani Česko, kde se podařilo pořídit několik velmi zajímavých fotografií tajemných létajících objektů.

V neděli 22. března 2020 scházelo k novu dva dny. Noc byla temná. Přesto oblohu nad Studeněvsí na Kladensku náhle rozzářilo velmi silné světlo. Alena Podolská ještě něco dodělávala v kuchyni, když si povšimla neobyčejné záře za oknem. Spolu s manželem vyšli ven.„Nad naším domem rotovala gigantická koule. Při pozorování dalekohledem vypadala jako diamant s různými odlesky, ledově bílými, zbarvenými dorůžova a dožluta a kolem toho sršely jiskry jako z prskavky. Bylo to nádherné a hrozně rychle to točilo. Bylo to celkem osm koulí rozmístěných v prostoru různě po vsi. S manželem jsme byli zaskočeni a pokusili jsme se úkaz vyfotit a natočit. Rotovalo to a zářilo nad Studeněvsí asi hodinu.“

 Podivný úkaz pozorovala i Eva Buriánová ze sousedství. „Šla jsem si v neděli lehnout, protože bylo deset hodin večer. V domě máme velké okno, divila jsem se, co to venku tak svítí. Koukla jsem ven. Nejdříve jsem si myslela, že je to letadlo. Stálo to ale na jednom místě a nepřibližovalo se. Z jedné strany to blikalo modře a z jedné zeleně. Šla jsem si pro telefon a natočila na video. Byl to velký rotující světelný oblouk. Šla jsem i pro dalekohled. S dcerou a se synem jsme koukali i ze střešního okna. Naproti nám se ukázaly tři velké koule vedle sebe, které vypadaly jako rotující diamanty a třpytilo se to. Další byl na obloze ve směru na Řisuty a jeden se točil ve směru na Slaný. Bylo to vidět i pouhým okem, ale když jsme si vzali dalekohled, viděli jsme všechny detaily. Letadlo a dron to v žádném případě nebyly. Byly to rotující koule. Nad polem bylo vedle sebe seřazených osm těchto předmětů. Jeden byl červenorůžový a předposlední modrý.“

  O den později se situace opakovala. Rotující světla tentokrát pozorovala i redaktorka kladenského Deníku Kateřina Nič Husarová. Místní hvězdárna měla kvůli karanténě zavřeno. Místo hvězdářského triedru musely stačit privátní dalekohledy. Kateřina Husarová poctivě sepsala výpovědi jednotlivých svědků a pro své noviny vypátrala další podrobnosti. Ještě téhož večera mě online vtáhla do děje.Co se vlastně ve Studeněvsi přihodilo? Šlo o neznámý optický jev, nebo o demonstraci umělých létajících objektů?