Nová knížka Arnošta Vašíčka přináší plno fascinujících záhad, které dokazují, že vesmír je podivné a zázračné místo, kde realita pokaždé předčí i nejživější fantazii.
Brožované vydání Desítky barevných fotografií Cena 229 Kč Objednávky na mysteryfilm@iol.cz nebo tel:59 613 56 86 Poštovné a balné neúčtujeme.
UKÁZKA:
Kopáči strnuli hrůzou. Z hlíny na dně zavlažovacího kanálu se na ně šklebila podivná lebka. Místo očních důlků měla dlouhé, šikmo uložené štěrbiny. Z čela rozděleného výrazným, ostře řezaným výstupkem, se zvedala dobrých třicet centimetrů vysoká lebeční klenba. Tuto zvláštní, nepřirozeně vysokou hlavu rozhodně nemohl nosit na krku člověk!
Sotva se nález rozkřiknul, vypukla panika. Do světa se začala šířit zpráva, že v malé vesničce Onavas v Sonoře na severu Mexiko byly objeveny ostatky mimozemšťana.
Přivoláni vědci odkryli okolo tisíc roků staré pohřebiště s opravdu neobvyklými kostrami. Třináct z pětadvaceti nebožtíků mělo lebku, připomínající spíš mimozemské vetřelce než příslušníky lidské rasy. Přesně takovou, jak ji popisují staré legendy i některá novodobá svědectví o blízkých setkáních třetího druhu. Pět mladistvých se navíc pyšnilo zvláštním způsobem zdeformovanou čelisti.
Archeologové uznali, že jde o naprosto unikátní nález, ale rázně popřeli mimozemský původ objevených koster. Zvláštní tvar lebek podle nich vznikl umělou deformaci.
Ředitelka výzkumu Cristina Garcia Morenová k tomu pro media řekla:„Lebeční deformace sloužila v mezoamerických kulturách k oddělení jedné společenské skupiny od další a také k rituálním účelům, to znamená například jako obřadní přechod do dospělosti. Společně s dentálními deformacemi ukazuje tento nález na promíchání tradic v oblasti dnešního severního Mexika. Předpo-kládá se, že změnou tvaru lebky procházeli tehdejší členové společnosti již v mládí a po nabytí správného tvaru byli uznáni dospělými. Většina pohřbených byli mladiství, je tedy zřejmé, že tuto tradici mnoho obyvatel nepřežilo.“ Ovšem vzápětí Morenová jedním dechem dodává, že všechno může být jinak. „V tomto případě nelze rozpoznat žádné sociální rozdíly, protože všechny hroby vykazují stejné vlastnosti. Ani jsme nebyli schopni zjistit, proč pouze jedna z 25 koster byla žena "
Po tomto přiznání se nemohu zbavit jistých pochybností. Jestliže prodloužené lebky měly být znakem příslušníků privilegované skupiny, pak by jejich hroby měly být honosnější a mnohem bohatěji vybaveny než hroby společenské spodiny. Tak proč byli všichni pohřbeni stejně chudě? Až na pár korálků jsou pán i i kmán zakopáni vedle sebe v kamenité půdě bez záhrobní výbavy, darů a obětin. A nesedí ani řada dalších detailů. Například tvrzení, že „změnou tvaru lebky procházeli tehdejší členové společnosti již v mládí a po nabytí správného tvaru byli uznáni dospělými.“
Každý rodič ví, že napravit puberťákovi hlavu nelze ani bičem natož silným obinadlem a dřevěnými deskami. Lebka na prahu dospělosti již tolik neroste, takže si jen stěží dovedu představit, že by se mohla zvětšit o dvacet i třicet centimetrů. Stromek se má ohýbat mladý, a z hlavy je třeba udělat šišku sotva adept na tuto ozdobu spatří světlo světa.
Královský rod Inků deformoval novorozencům hlavy ve zvláštním lisu sotva se párkrát nadechli. K ještě nevyvinutým lebkám byla pevně přivazována sada vypolstrovaných dřevěných destiček. Obvykle je spojovaly mechanické klouby, umožňující prostor mezi deskami neustále zmenšovat. Nepřetržitý tlak a postupné utahování formy vytvořilo po létech bolestivé procedury nezvykle podlouhlý tvar lebky. Jinde se používaly jakési dřevěné kleště. V Archeologickém museu v Limě jsou vystaveny mumie děti, které tuto kosmetickou operaci nepřežily. Jejich hlavy ale již nesou zjevné znaky dosažených změn. Vlnovitě stoupají od čela a spánků a nahoře se zužují do malého zaoblení. Někdy lze rozpoznat, jak se některá destička vtiskla více než ostatní do lebeční kosti a zanechala výrazný otisk. Mnozí z takto „upravovaných“ jedinců se ale jistě dočkali dospělosti. Co asi stálo za dlouhé údobí utrpení? Byla to pouhá móda? Jak je možné, že vydržela tak dlouho a rozšířila se takřka po celém světě?
Inkové chtěli protahováním lebek svých děti prokazovat jejich nebeský původ.Měly se podobat nadřazeným bytostem se stejným tvarem hlavy. A zřejmě nebyli sami. Legendy mnoha starověkých národů i mladších civilizací popisují bohy, sestupující z nebes v létajících strojích. Vypadali jako lidé, ale měli mnohem užší a vyšší hlavu a mimo jíné i „hadí“ šikmo uložené oči. Staří Mayové přivazovali své děti k příčkám kolébky, aby jim zploštili čelo. Nebo hlavy novorozenců bývaly upevněny mezi dvě dřevěné destičky, tak se postupně zdeformovaly do protáhlé podoby. Aby efekt plochého čela byl ještě výraznější, přišla někdy ke slovu sekerka a „upravila“ chrupavku u kořene nosu. Někdy se dokonce pokusili napodobit i šikmý tvar očí nebešťanů. “Ve velké oblibě byly mírně šilhavé oči. Rodiče se snažili vyvolat šilhavost svého dítěte tím, že mu pod nos zavěšovali drobné korálky.“ Napsal antropolog Michael Coe z Yalské univerzity.
A tady narážíme na další problém. Nejpodivnější ze všech lebek na pohřebišti v Onavas má úzké šikmo uložené oči, stejné jaké nacházíme na soškách bohů z Blízkého východu a dalších lokalit. Není to deformace, ale přirozený tvar. Jak je to možné? A proč právě tato lebka má i zvláštní tvar čelisti. A opět ne díky umělému zásahu. Ten lze pozorovat jen na pěti mladistvých, kteří byli pohřbeni opodál….
***
Ten pohled dovedl zrychlit tep. Uprostřed měsíční pustiny stálo něco, co tam rozhodně být nemělo. Jasenko záběr zvětšil, co to šlo. Tmavá skvrna mu čím dál víc připomínala humanoidní postavu s podivně roztaženýma nohama. Jako by jakýsi mimozemský obr kráčel mílovými kroky po zvrásněném povrchu našeho souputníka. V době, kdy byl zvěčněn kamerou pro Google Earth, se pohyboval na souřadnicích 27°34'26.35" N 19°36'4.75" W. Opět se ukázalo, jak je užitečné, že miliony snímků pořízených ve vesmíru mohou zkoumat i amatérští badatelé.
Měsíční obr se pro lovce záhad stal hitem léta 2014. Stejně jako o šest roků dříve senzační záběr z Marsu. Z rudohnědé kamenité pouště vystupuje skupinka nízkých oblých skal. Za nimi se rýsuje temná postava. Hlavu má lehce skloněnou, pravou ruku nataženou od těla. Podle dlouhých vlasů a širších boků se zdá, že jde o ženu. Její nohy částečně zakrývá velký kámen. Před ním leží kdosi další. Má stejně tmavý oděv, ale hlava je výrazně světlá, jako by byla holá.Celý výjev budí dojem, že spěchající žena vztahuje ruku k odpočívajícímu nebo zraněnému muži na zemi. Podle skeptiků jde o zbytečný humbuk. Tajemná postava na Marsu není prý nic jiného než hra světla a stínů, nebo kamera zachytila neobvykle tvarovaný kus kamene. Stejné námitky se objevily i v případě obra z Měsíce. A přibyla k nim i možná vada objektivu nebo odvolávání se na psychologický fenomén zvaný pareidolie, kdy člověk za pomoci fantazie rozpoznává v neurčitých a nezřetelných jevech smysluplné obrazy. Typickým příkladem je, když vidí v mračnech lidské tváře či postavy zvířat. Jiné zvláštní útvary na Měsíci ale takto rozhodně vysvětlit nejde. A pořádně zamotaly šišku i vědeckým kapacitám. Známý odborník dr. Percy Wilkins se v roce 1953 zaměřil na gigantický skalní útvar podobný mostu, který se rozprostírá v délce skoro 20 kilometrů mezi Laviniem a Oliviem. Na závěr svého výzkumu přiznal, že je v rozpacích. „Naskýtají se nám dvě otázky. Jestliže tato struktura existuje delší čas, proč byla zpozorována až dnes a jak to, že odolávala úspěšně zásahům meteoritů a jiným vlivům? A jestliže tento takzvaný most vznikl teprve před krátkou dobou, je celá věc ještě zmatenější, neboť jak to vůbec mohlo vzniknout? A jestliže je to umělého původu – což se příčí všem rozumným úvahám –, pak se tu otvírá široké pole pro nejrůznější spekulace. V každém případě je tento útvar jedna z nejzajímavějších struktur, které byly objeveny s pomocí teleskopu.“
Astronauti z Apolla spatřili v sektoru Fra Mauro určitý počet menších pyramid, které byly geometricky uspořádány. Přirozený původ těchto útvarů je zřejmě vyloučen. Při živém vysílání si pyramid všimli i diváci u televizorů a někteří hned volali a chtěli se dozvědět něco bližšího. Ještě záhadněji působí útvar, který v roce 1985 vyslídil na Měsíci Felix A. Bach. V americkém časopise The Gate uvedl, že si v blízkosti kráteru Rost všiml zvláštního zařízení, které se skládalo z jakéhosi sloupu, okolo něhož bylo upevněno sedm objektů pytlovitých, eventuálně cibulovitých tvarů. Jejich výšku odhadoval na dobrých 32 kilometrů. O rok později se pokoušel tento objekt znovu zachytit svým teleskopem, ale k jeho údivu byl sloup natočen do jiné polohy a na něm upevněné „pytle“ visely nyní nad kráterem Schiller!
.“
Náš svět není tak obyčejný, jak se zdá. Kdesi hluboko pod nánosem všednosti jsou ukryty stopy fascinujících tajemství. Útržky dávno odvátých dějů, minulost plná záhad a nevysvětlených okamžiků. Čekali bychom, že moderní věda jednou provždy skoncuje s nadpřirozenými jevy a tajemnými úkazy, že odhalí vše skryté a najde odpovědi na většinu vzrušujících otázek, ať již se týkají naší historie či současnosti. A je to přesně naopak. Jak se rozrůstá archeologický výzkum, přibývá nálezů s nimiž si nevíme rady. Čím více důmyslných přístrojů a technických postupů se používá, tím více se vynořuje nových záhad. Ve svých knížkách a filmech se pokouším dotknout alespoň některých z nich. Teď přibyly tyto stránky. Najdete na nich informace o novinkách z nakladatelství Mystery Film, tedy o tom, které knihy připravujeme k vydání, jaké hrané filmy či dokumenty právě natáčíme, články o záhadách i překvapivých objevech, a časem, jak doufám, i videosnímky, které natáčíme v různých koutech naší planety. Váš ARNOŠT VAŠÍČEK