MYSTERY FILM :: Arnošt Vašíček :: STRÁŽCI TAJEMSTVÍ

Ten paradox se nedá přehlédnout. Šokující archeologické nálezy dokazují, že již před dvanácti tisíci léty, v dobách, kdy krajinou měly kočovat kmeny primitivních lovců a sběračů, se tu a tam rozhořelo ohnisko civilizace, která nápadně převyšovala vše, co dosud bylo vytvořeno. Její příslušníci nám zanechali unikátní stavby a taky malby, rytiny a sochy obestřené spoustou záhad.  Na pozadí tohoto překvapivého rozvoje rozpoznáváme stín vysokých humanoidních bytostí s protáhlými hlavami, očima ve tvaru mandle a šesti prsty na končetinách. Legendy a mýty je nazývají „Strážci“, „Zářícími“, „Mágy“, „Velkými učiteli“ anebo je rovnou posazují na piedestal vyhrazený bohům. Kdo ale byli oni neznámí doopravdy a odkud přišli? 

Nová kniha Arnošta Vašíčka odhaluje, že raná minulost lidstva je daleko tajemnější než se soudilo.

Velký formát, pevná vazba, 198 stran, na 200 barevných ilustrací  Cena 369 Kč 

Objednávky na mysteryfilm@iol.cz  nebo na tel.59 613 56 86

Ukázka I.

  Nic zde není náhodné. Vše souvisí se vším a je dokonale podřízeno jakémusi vyššímu řádu. Významnou roli v něm hraje geometrie, ale pravděpodobně i jiné faktory, které nedokážeme odhalit. Není to pouze nevysvětlená archeologická záhada, nějaká, i když výjimečná, tak přece jen lokální senzace. Spíš tajemný paralelní vesmír, který se našemu světu podobá pouze částečně, ale většinou se od něj závratně liší. Jako byste se najednou ocitli na jiné planetě. Nevíte zhola nic o jejich obyvatelích, ani co a jak uctívají. Stojíte ohromeni v monumentální svatyni a lapáte po dechu. Mozek jako v horečce marně hledá odpovědi na příliv otázek. Kdo tuto kamennou symfonii vytvořil? Jaké rituály v ní vykonával? Co chtěl sdělit stovkami kamenných monolitů, soch, rytin a reliéfů? A především proč nakonec vše pečlivě zasypal? Přál si, aby jeho poselství nezničil zub času, ale aby sevřeno v bezpečné náruči země, zůstalo zachováno až do doby, která mu porozumí?

   Jen velmi obtížně lze najít slova, kterými by se dala vystihnout jedinečnost Gőbekli Tepe. Kusé zprávy o objevu tohoto skutečného unikátu ke mně dolétly již v druhé polovině devadesátých let. Do Turecka jsem vyjížděl opakovaně. Při výpravě v roce 2002 jsem urazil tisíce kilometrů v oblasti mezi horními toky Eufratu a Tigridu, procestoval Kurdistán, zavítal k Noemově arše v Dogubeyazit a na spoustu dalších jedinečných archeologických nalezišť. Měl jsem pocit, že jsem navštívil úplně všechna místa překvapivých objevů a nevysvětlených záhad. Můj německý parťák na cestě Quido přesto nebyl spokojen. Při každé příležitosti vytahoval složku s výstřižky z německých časopisů. Všechny informovaly o jedinečném a tehdy ještě poměrně čerstvém nálezu v Gőbekli Tepe. Jednoho večera jsem podlehl a začetl se do rozhovoru s německým archeologem Klausem Schmidtem, který v roce 1995 nedaleko města San Urfa na místě nazývaném „Břichatý kopec“ vykopal první ohromující svědky dávné minulosti. Stačilo pár řádků a byl jsem polapen.

 Ukázka II

Před sedmi tisíci lety hned na několika místech lidé začali uctívat malá stvoření s hlavami ve tvaru trojúhelníku. Jejich lebky byly nahoře srdcovitě prohnuté a tvářím dominovaly obrovské hypnotizující oči. Množství sošek podobného vzhledu po sobě zanechala především podivuhodná kultura Vinča. Ta se rozvíjela v jihovýchodní Evropě a své jméno získala podle hlavního sídla poblíž dnešního Bělehradu. Téměř vše, co o ní doposud víme, přivádí historiky k údivu. Působila na mnohem větším území než kterákoliv jiná společnost té doby. Ovládala těžbu a zpracování mědi o pět set let dříve, než to zvládli první metalurgové Blízkého a Středního východu.

Promyšleným zemědělstvím dokázala vytvářet přebytek potravin. Křížila různé druhy oslů, aby geneticky vyšlechtila silná tažná zvířata. V neolitickém světě nuzných chatrčí stavěla patrové domy, seřazené do symetricky uspořádaných ulic nebo seskupené kolem centrálního objektu. Jednotlivá stavení měla až 100 m² obytné plochy. Sloužila jedné rodině v jedné generaci. Disponovala obloukovou pecí, ale neměla dvůr. Města tedy obývali především řemeslníci a obchodníci. Na Banjici, v jednom z vinčanských sídlišť, byly objeveny domy s prostornými terasami a s tepelnou izolací z bláta a plev, která i dnes využívají ekologicky šetrné domy. Mnohá centra dosahovala značné velikosti. Osada Divostina čítala 1 028 stavení a předpokládá se, že zde žilo přes osm tisíc lidí.

Nechce se tomu věřit, ale Vinčané pravděpodobně používali písmo o tisíce let dříve, než se objevilo v Sumeru a v Egyptě. Na hliněných tabulkách, keramických nádobách a na soškách se našly souvislé řady písmen. Námitka, že jde o pouhou dekoraci nebo magické symboly, neobstojí. Celkem bylo nalezeno na 700 různých znaků, což mimochodem odpovídá počtu hieroglyfů. Třicet z nich, které byly využívány podezřele častěji než ostatní, naznačuje, že jde o písmena abecedy. Další glyfy snad zastupovaly číslovky nebo měly jiný, obecně známý význam. Pouhých dvacet procent jsou obrázky, zbytek tvoří abstraktní znaky. Na celém světě až do nedávné minulosti bylo umění psát a číst vždy výsadou jen omezeného okruhu vzdělanců. V kultuře Vinča to možná zvládnul skoro každý. Napovídají to nápisy na předmětech všedního dne. Třeba na hrnkách je vedle sebe několik „písmen“, ale nápisy se hrnek od hrnku liší. Nejsou na nich zaznamenána jména těch, kteří z nich pili?

Vzhledem k tomu, že ani netušíme jakým jazykem Vinčané hovořili, je rozluštění jejich písemných záznamů velmi obtížné. Zvlášť když nejde o rozsáhlé texty, ale většinou velmi krátká sdělení. To na jedné straně naznačuje, že písmo bylo používáno k ryze praktickým účelům, oznamuje třeba, co se v dané nádobě uchovávalo. Vyloučit ale nejde ani možnost, že vůbec nejde o záznam slov. Znaky mohly symbolizovat určité síly a seřazeny vedle sebe vytvářely magické formule. Takže třeba nápis na keramické dlaždici u vchodu do domu zvěstoval, že stavení je pod ochrannou kletbou. Každopádně podrobné líčení nějaké významné události asi nenajdeme. Nikdy se nedozvíme, proč Vinčané doslova ve velkém zhotovovali sošky malých bytostí s trojúhelníkovou hlavou a velkýma očima. Mnohé z nich byly nalezeny poblíž kulatých podstavců na třech nebo čtyřech nohách. Byly to oltáře nebo na nich byly sošky vystaveny před shromážděným davem?

Vinčané tyto malé bytosti zřejmě považovali za nadpřirozená stvoření z nebes. Rituály k jejich uctění vykonávali v mnoha místech svého rozlehlého území. A nebyli sami. Zpodobnění tvorů s hlavou ve tvaru trojúhelníku a obrovskými bulvami očí nacházíme i v dalších, mnohdy velmi vzdálených a dokonce i zámořských lokalitách.

 Ukázka III.

Žádní mimozemšťané, ale Atlanti. Ti jedineční, urostlí, fyzicky i mentálně dokonalí zakladatelé dávno utopeného království dokázali svými technickými vynálezy předběhnout dobu, vyvolat tak dojem o prastarých návštěvách z vesmíru a zamotat šišku historikům. Snad takto by se daly shrnout závěry jedinečné práce řeckého badatele a spisovatele Vassilise Th. Paschose (1925–1993), který se rozhodl vyzvat na souboj Ericha von Dänikena a vmetl mu do tváře rukavici v podobě knihy Atlanti, pane Dänikene, ne bohové.

         Paschos na základě spisů Procluse, Plutarcha, Diodora a dalších starověkých autorů je pevně přesvědčen, že Atlantida existovala na předpokládaném místě, tedy někde v Atlantiku na velkém ostrově. Odtud ovládala menší ostrovy a měla své kolonie v Evropě a v Africe, a také na území obou Amerik.  Po zkáze své vlasti se Atlanti rozprchli na všechny strany. Vzhledem k svým technickým možnostem všude, kde přišli, působili téměř nadpřirozeným dojmem, takže byli primitivním obyvatelstvem považováni za bohy. Sami zřejmě šířili a všemožně podporovali představu svého božského původu, aby mohli podřízené domorodce snáz ovládat. Hodně jim k tomu dopomáhal jejich impozantní vzhled. Především statná, velmi vysoká postava, bílá barva pleti a světlé vlasy. Vousatými bělochy byli aztécký Quetzalcoatl, incký Viracocha a další významní bohové a hrdinové Nového světa. A všichni přišli z Východu!

         Rozruch budily nejen jedinečné znalosti a dovednosti těchto skutečných učitelů národů, ale i jejich úžasné vynálezy. Mnohé z nich stejně jako stavební díla, která vybudovali, byly později považovány za výtvory mimozemšťanů.      Paschos se domnívá, že Atlanti sestrojili létající stroje, obrovská námořní plavidla, a dokonce i ponorky. K jejich pohonu využívali zkapalněný plyn. Ozvěna těchto skutečností burácí v legendách o létajících hadech, kteří se vznášeli nad Střední Amerikou, a v řeckých bájích o zázračných lodích.    Své odvážné tvrzení Paschos opírá mimo jiné o Homéra a jeho podivuhodné svědectví o národu Fajáků. Ti zprvu žili na ostrově Hypéria spolu s potomky obrů (Atlanty). Sužováni jejich neustálými výpady odpluli a usadili se na ostrově Scheria. V novém domově Fajákové rozvinuli vzkvétající společnost se spravedlivou politickou a sociální strukturou. Stavěli krásné domy, na prostorných sportovištích pořádali závody a v palácích pěvecká představení. Jejich pýchou byly především lodě. Nepotřebovaly žádného kapitána ani palubní důstojníky. Neměly kormidlo. Řečeno dnešní mluvou řídila je mysl člověka, který jen zadal, kam chce plout a o nic víc se nestaral. Loď sama dokázala najít cestu i navzdory tmě nebo husté mlze. Nikdy nenajela na skalisko nebo na mělčinu. Dokázala se vyhnout každé překážce. Byla tedy vybavena navigací, radarem a automatickým pilotem?