MYSTERY FILM :: Arnošt Vašíček :: STRÁŽCI GRÁLU

    V Hlízové věži na hradě Zvíkov jsou již po celá staletí pozorovány tajemné úkazy. Ozývají se tu podivné zvuky, objevují přízračné bytosti a vzduch prozařují světelné fenomény. Cosi neznámého působí na psychiku člověka, vyvolává halucinace, navozuje pocit strachu. V moderní době sužuje návštěvníky další potíž. Baterie se extrémně rychle vybíjejí a elektronické přístroje vypovídají službu.

   Tým okultních badatelů ISIS, který se pokouší tuto záhadu odhalit, přijde hned první noc o dva muže. Jejich těla nemají sebemenší zranění, zato vnitřnosti jsou na cucky. Zabily je paranormální síly, neznámá energie, která zde podle legend občas udeří nebo rafinovaný vrah?   

   Zatímco komisař Sumara a inspektorka Šímová se snaží najít logické vysvětlení, doktor Runa v hradní kapli dešifruje dobře skrytá tajná poselství, která ho přivedou k víc než překvapivému odhalení. Netuší ovšem, že tak sám vstoupil do zóny ohrožení.

 Pevná vazba  200 stran  DPC 299 kč

Kniha je v prodeji u všech dobrých knihkupců nebo ji lze objednat na e mailu: mysteryfilm.cz  telefon: 59 613 56 86  

Ukázka I.

„Najednou se ozval příšerný zvuk. Táhlý a vytrvalý. Přiváděl mě k šílenství. Zakryla jsem si uši, ale nepomohlo to. Pekelné kvílení jako by do mne vnikalo každým pórem. A pak se zjevili ti tři.“

 Komisař Sumara se naklonil nad ženu na nemocničním lůžku. „Jste si tím jistá?“

„Naprosto. Do Korunní síně vplula šedá hubená postava. Spíš přízrak než bytost z masa a kostí. A nebyl sám. Další dva ho doprovázeli po stranách.“

„Co jste udělala?“

„Co asi?“ Nakvašeně ohrnula ret. „Vyděšena k smrti jsem sledovala, jak se blíží. Uniknout nebylo kam. Stála jsem a čekala.“ Na okamžik ji vzpomínka na prožitou hrůzu znovu paralyzovala. „Ti tři dorazili na dosah. Skoro současně ke mně vztáhli ruce.“

„Co se stalo pak?“

„To netuším. Asi jsem omdlela. Probral mě až hlas toho mladíka, co přivolal pomoc.“

„Všimla jste si alespoň nějakých detailů?“

„Co tím myslíte?“

„No třeba…, jak ti tři vypadali, co měli na sobě, kolik jim asi bylo?“

Ženě se ve tváři usadil zmatek. „Mluvíte o nich jako o lidech.“

Teď za kratší konec provazu tahal Sumara. „A jak jinak?“ Podrážděně rozhodil rukama. „Koho jste tedy viděla?“

„Já nevím.“ Oči jí vyplašeně těkaly. „A možná bude lepší, když se to nikdy nedozvíme.“

Ukázka II.

První paprsky vycházejícího slunce pronikaly dovnitř vysokým oknem nad oltářem a ještě více umocnily velebnou atmosféru letité svatyně.    Runa vyšel ze sakristie, udělal pár kroků a zůstal stát uprostřed té fascinující hry světla a stínů. Rozhlížel se okolo. Stěny kaple svatého Václava pokrývaly desítky fresek. Vpravo od svatostánku se brodila řekou monumentální postava sv. Kryštofa, opírající se o vzrostlý strom místo hole. Pod ní dva panoši pomocí rumpálu vytahovali střeva z otevřeného břicha sv. Erasma ležícího na zemi. Na levé stěně lučištníci stříleli šípy do nahého zkrvaveného těla sv. Šebestiána připoutaného ke kmeni stromu. Deset tisíc rytířů zažívalo své martýrium, sv. Kateřina se nakláněla nad hrot meče, který jí mířil přímo na srdce, a sv. Markéta vedla draka na řetězu, jako by šla se psem na procházku.

   Malby i přes několik poškozených míst Runu doslova uhranuly. Uvedly ho do stavu skoro posvátného vytržení. Včera večer to nepostřehl, teprve teď za denního světla si povšiml, jak bohatě je kaple zdobena. Pomalu se rozhlížel okolo, očima pečlivě rentgenoval výjev po výjevu, byl unesen jejich nádherou a zároveň se ho postupně zmocňovalo sílící znepokojení.

   Něco tady zatraceně nehrálo.

   Hned několik překvapivých detailů se dožadovalo pozornosti. Všimni si mě a odhal, proč jsem asi tady! Volaly, jako by házely pověstnou rukavici k souboji.

   A Runa ji zvedl.Najednou přesně věděl, co je v kapli jiné, než by mělo být. A to poznání ho ohromilo.

Ukázka III.

Šímová houkla na kastelána. „Postarejte se, ať nikdo neodejde z paláce.“ Chvatně vyrazila Runou udaným směrem. Cestou pozvedla mobil, který stále svírala v dlani a zavolala komisaře. „V revíru se objevila škodná.“ Víc říct nestačila, jak míjela roh Hlízové věže, na okamžik zahlédla postavu balancující na východních hradbách. Zahalena v mnišské roucho se posunovala dál od jižní stěny dnes již neexistujících královských pokojů.

   Šímová ostře vystartovala stejným směrem. V běhu si rozepla pouzdro a vytáhla pistoli.

   Mnich se k ní ohlédl. Na hlavě měl ptačí masku s dlouhým úzkým zobákem. Zaregistroval, že inspektorka má v ruce zbraň. Než stihla vystřelit, zmizel z dohledu.

   Šímové chvíli trvalo, než její oči přivykly tmě a rozpoznaly košatou korunu stromu, která kryla část hradeb. Čekala, z které strany se mnich vynoří.

   O pár desítek metrůdále za jejími zády vyběhl z provozní budovy komisař Sumara. Kastelán mu prudkými gesty rukou naznačil, kudy se má dát.

   Šímová zaznamenala pohyb vpravo od stromu směrem k vysoké věži Hlásky.  „Je na východních hradbách,“ zaječela. V rychlém sledu vypálila několik výstražných výstřelů do vzduchu.

   Při dosavadním pátrání komisař prošel opakovaně celý areál a prohlédl si desítky snímků z dronů zabírajících uspořádání hradních budov ze všech stran.   Na základě těchto informací Sumarův mozek bleskově vyhodnotil celou situaci a nabídl jediné možné řešení. Pod východními hradbami je prudký hustě zarostlý svah, který již po několika metrech ukončuje téměř kolmá vysoká skalní stěna.   Tudy se rozhodně uniknout nedá!

   Sumara zákonitě předpokládal, že útočník opustí hradby v místě dřevěné konstrukce vyhlídky a krytý Hláskou seběhne strmou pěšinou k Písecké bráně.  A právě tam ho dostane.

   Zrychlil a pádil po prašné cestě rovnou k bráně.

   Šímová jeho plán nepochopila. „Sumaro! Tady jsem!“ zařvala vztekle.

   Mnich se znovu objevil na scéně. Přesouval se po hradbách čím dál blíže k vyhlídce.

   Šímová ho vyzvala, aby zůstal stát a opakovaně vystřelila. Možná o něco dřív, než dokončila výstrahu.

   Střely i výzva mnicha spolehlivě minuly. Dorazil k vyhlídce a otočil se.

   Šímová rozpoznávala jen siluetu s maskou, ale její policejní instinkt jí napovídal, že se mnich na ni dívá s úšklebkem.

   Vysmívá se, protože už ví, že upláchne?

   Mátlo ji to.

   Ten šmejd přece musí vědět, že jí ještě zbývá dost nábojů, a jakmile se k němu dostane blíž, spolehlivě zasáhne. Navíc u brány číhá Sumara. Není kam uniknout. Buď se vzdá, nebo bude zastřelen na útěku.

   Mnich to viděl jinak. Popošel ještě o pár metrů dále. Zamával na rozloučenou a skočil z hradeb na venkovní stranu směrem k přehradě.

Ukázka IV.

   Runa si povšiml, že po vnitřních stranách vstupu do průchodu jsou vyhloubeny kapsy pro závoru. Podle historických záznamů zde byly jedny železné a jedny masivní dřevěné dveře. Jejich zámky navíc pojišťovaly silné řetězy. Ať uvnitř věže bylo původně uchováváno cokoli, silná bezpečnostní opatření měla zabránit, aby se k tomu nedostal nikdo nepovolaný. Korunní síň byla rovnou vystavěna jako nedobytný trezor.

   V této chvíli o tom dále nepřemýšlel. Svou pozornost upřel na schodiště ve zdi věže. Jeho první část měla osm stupňů. Překvapivě nebyly dokonale vytesány vždy jako jednolitý kus, ale poskládány z toho, co dům dal. Kamenné kvádry doplňovaly úlomky říms a jiných architektonických prvků, původně zřejmě určených k jinému použití, nebo dokonce už vyjmuty odjinud. Mezery mezi nimi vyplňovaly cihly či dlaždice a drobnější lomový kámen. Pravou část čtvrtého stupně tvořil mohutný hranolový blok s důlkem pro kleště uprostřed svislé čelní stěny a z něho vyrůstala rytina ve tvaru nepravidelné svastiky se zaoblenými rameny.

   Runa na ni fascinovaně civěl a zmocňovalo se ho silné vzrušení. Věděl, že nejomílanější záhadou hradu Zvíkov jsou tajemné značky na zdech Hlízové věže. Především na její jižní straně na čtrnácti vrstvách kamenných kvádrů se nacházejí podivné, hluboce vyryté znaky působící dojmem souvislého nápisu.

   Co mají tyto symboly představovat, se doposud nepodařilo zjistit. Jsou to magické znaky sloužící k ochraně stavby? Zašifrované sdělení neznámým písmem? Nebo mají pravdu historikové, podle nichž jde o pouhé kamenické značky, které kdysi nahrazovaly dnešní dodací list? Sdělovaly, kdo daný kámen opracoval a komu je třeba za něj zaplatit. Proč jsou ale umístěny jen na určitých zespodu dobře viditelných řadách, zatímco nahoře, kde nemohou být pozorovány, zcela schází? Navíc překvapuje jejich různorodost. Jako by se jednalo o neznámou abecedu. Udivující je, že naprostá většina značek se objevuje jen jednou a pokud se opakují, nejsou vedle sebe, jak by bylo přirozené. Navíc na naprosté většině kvádrů scházejí.

   Runa se zvíkovskými znaky nikdy podrobně nezabýval. Neposuzoval, která z mnoha vyslovených teorií nejvíce vystihuje jejich účel. Byl si ale jistý, že vzhledem k provedení svastika vyrytá do čtvrtého schodu kamenickou značkou rozhodně není. Kdosi tady zanechal vzkaz tomu, kdo rozumí.

Ukázka V

Posvítil před sebe.

Chodba se táhla dál do útrob skály. Ještě stále, i když poměrně mírněji stoupala a po pár metrech se stáčela doprava.

 Vylezl z vody. Sundal si ploutve. Po kolenou popolezl ještě o něco dále, kde mu výška stropu dovolovala, aby se postavil. Ztěžka se zvedl. Sundal si masku. Vyndat si náustek a zkusit se nadechnout ze vzduchové kapsy se neodvážil. I po desítkách let od zatopení chodby se nějaký kyslík v podzemí zřejmě zachoval. Tedy pokud se v sále nenachází nic dřevěného, anebo tam neleží nějaký uhynulý živočich. Bakterie organických zbytků by za ten dlouhý čas kyslík spotřebovaly a nahradily ho metanem nebo oxidem uhličitým. Daleko víc se obával spor plísní a bakterií, které by ho dokázaly zabít už při prvním nadechnutí. Stál a čekal, až vzrušením bušící srdce přejde do klidnějšího taktu. Pak vykročil. Dorazil k ohbí.

Chodba za ním stoupala už jen nepatrně a čím dál tím více se rozšiřovala. Nedalo se říct, že ústila, spíš se rozevřela do podoby kulaté jeskyně.

 Došel na její okraj a strnul. Úžasem, nadšením i podivnou nejistotou, hraničící skoro se strachem.Přímo před sebou viděl necelý metr vysoký kámen. Jistě se kdysi dávno utrhl ze stropu, kdosi ho dovalil doprostřed sálu a přitesal do podoby oltáře. Na jeho hrbolaté horní ploše stálo ciborium. Nevydávalo zářivě zlatý lesk, jak vídával ve snu. Vypadalo zašle a mdle. Jeho povrch pokrýval jemný nános prachu a místy i tmavé skvrny. Odvážil se přijít blíž. Vztáhl k ciboriu obě ruce.

Cítil jakousi velebnost a zároveň příval energie, která v něm vyvolávala podivný stav zneklidnění. Jako by se náhle rozpoltil na dvě odlišné bytosti. Jednu zaplavovala nesmírná blaženost a ohromující pocit štěstí, druhou svíraly obavy. Dlouho váhal, než zvědavost zvítězila nad strachem.  Naklonil se k ciboriu a sundal puklici.

Z nádoby se linula oslňující záře.

Trvalo dlouho, než v její záplavě rozpoznal, co leží na dně.