MYSTERY FILM :: Arnošt Vašíček :: LOVEC ZÁHAD

   Sám jsem si nikdy nedokázal odpovědět na otázku, proč jsem byl a vlastně stále ještě jsem tak posedlý touhou cestovat. Být kdekoliv jenom ne doma. Nikdy nešlo o útěk. Ve všech svých domovech jsem byl šťastný. Nic mi v nich nechybělo. A pobýval jsem s těmi, které jsem miloval. Ale stačilo málo….

   Něco jsem uviděl, zaslechl, přečetl a začal se mě zmocňovat podivný stesk po místech, na nichž jsem sice nikdy nebyl, a přesto jako bych je důvěrně znal.  Psychiatři z oddělení závislostí tomu tuším říkají spouštěč. Když mi bylo patnáct, v rádiu četli na pokračování knihu Maxe Branda Nezkrotní. Jakmile se na obloze objevila první hejna divokých husí, hlavní hrdina Hvízdavý Dan také táhnul dál. Nemohl si pomoci. A já stejně tak. Musel jsem vyrazit alespoň na tramp do Beskyd.  

    V knize George Simenona Muž, který pozoroval noční vlaky ctihodný občan malého holandského městečka sleduje noční expressy, aby unikl nudě. Sní o zážitcích, které ho čekají tam venku.  Když jeho firma krachne, podlehne potlačovanému nutkání nasedne do jednoho z vlaků a odjede do Paříže. V žádném případě se neztotožňují s mužem, který se nakonec dopustí vraždy, ale zatraceně dobře jsem rozuměl jeho pocitům z úvodní pasáže. I když u mě za to nemohla nuda, bylo to vždy k vzteku vidět svítící vagóny odjíždět do noci a nesedět v jednom z nich.

    Později stačilo zaslechnout pouhé jméno: Hong Kong, Santiago, Popocateptl, Machu Picchu, Timbuktu …a i v dobách, kdy cestovat mimo teritorium komunistické rezervace bylo téměř nemožné, se mi chtělo okamžitě balit.  Možná za to mohly haldy přečtených dobrodružných knížek. Vyprávěly o krajinách za obzory. O roztodivných národech a divokých kmenech s podivnými zvyky. Některé líčily tajemné rituály v prastarých svatyních, jiné pátraní po neznámých zvířatech, další popisovaly honbu za dobře ukrytými poklady.  Nemohl jsem se srovnávat s jejich hrdiny, ale putovat v jejich stopách ano. Pokoušel jsem se najít vlastní stezku. Tu mi poměrně brzy vytýčilo pátrání po záhadách všeho druhu. Stále se po ní snažím, když už ne rázně vykračovat, tak alespoň klopýtat.

   Lovec záhad není klasickým cestopisem ani typickou autobiografii. Nepopisuje všechny mé cesty podrobně den po dní, jen ty nejdůležitější okamžiky.  Přináší směsku vzpomínek a postřehů, veselých i dramatických historek, svědectví o podivuhodných setkáních, a především záznamy překvapivých a někdy i velmi tajemných událostí, které se na jednotlivých výpravách přihodily. A také se v ní vracím k některým již dříve popsaným záhadám. Přibližují doposud utajené podrobnosti pátrání a odhaluji, co mě přivedlo k řešení.

                                                                                                                                                                                                                    ARNOŠT VAŠÍČEK

  

LOVEC ZÁHAD  

Formát 173 x 245 , pevná vazba, 504 stran, více než 600 fotografií a ilustrací

Cena 499  Kč ,  doprava s dobírkou 120 Kč, při platbě předem na účet 70 Kč

Objednávky přijímá: mysteryfilm@iol.cz  tel.59 613 56 86, MYSTERY FILM Mánesova 20, 702 00 Ostra

 Ukázka I. 

UČNĚM VELKĚHO ČARODĚJE

     Od časného večera panovala hutná tma. Úzký srpek měsíce a pár nesměle zářících osiřelých hvězd zahaloval háv těžkých chmurných mraků, valících se od západu. Vítr zesílil a z vyschlých polí zvedal oblaka dusivého prachu. Sjeli jsme z hlavní silnice a úvalem mezi obdělanými lány zamířili k místu, kde se podle mapy měla nacházet vesnice. Zrnka písku, zvířena koly vozu, stoupala a tančila v záři reflektorů. Doprovázení jejich roji, vjeli jsme rovnou na náves. Kdesi dole pod námi se s děsivým rachotem rozbíjely o břeh vlny Atlantiku. Jejich stísňující vzteklé syčení umocňovalo děsivé panoráma, které se otevřelo před námi. Opuštěné domy měly vytlučená okna. Pootevřené dveře skřípavě sténaly pod nápory větru. Všude, kam dosáhly kužely svítilen, se na zemi povalovaly zdechliny psů s podivně vypoulenýma očima.

   Svírání podivnou tísní jsme se vraceli k vozu a chtěli začít couvat, když jsme ho zahlédli. Zahalen pouze v pruhovanou kalabiji, seděl na schodech krajního domu, třásl se zimou a strachem. „Musíte pryč,“ zašeptal. „Osadu navštívilo zlo a dokud jej fqih nevyžene kouzelnými obrazci, nikdo cizí nesmí dovnitř, jinak zemře.“  A pak nám vyprávěl, že spor mezi dvěma vesnicemi vyvrcholil nezvyklým útokem. Čaroděj z osady nepřátel zhotovil několik vraždících fetišů, které tajně v noci zakopal u domů svých protivníků. Jejich obyvatelé začaly sužovat vysoké horečky, trpěli halucinacemi a někteří z nich zemřeli. Magická síla nešetřila ani zvířata. Vesničané opustili své domovy a čekali až přivolaný fgih lokalitu odčaruje.

     Nebrali jsme staříka příliš vážně a odjeli přenocovat jinam. Spal jsem klidně.  Netušil jsem, že příšerná večerní scenérie byla výmluvnou předehrou před setkáním se skutečným velmistrem magie a jedním z posledních velkých zasvěcenců do prastarého umění marockých čarodějů.

  Dalšího dne brzo dopoledne jsme dorazili do muzea lidových tradic v Essauiře. Jeho ředitel mistr Lakchdar zrovna svým spolupracovníkům promítal jakýsi dokument. Tiše jsme se usadili na volné židle a začali sledovat dění na plátně. Zpočátku to vypadalo jako záznam nějaké hudební slavnosti. U mozaikou zdobené zdi poposedává malá skupinka hudebníků, svírajících pro Evropana vesměs naprosto neznámé nástroje.  Stěží rozeznáváme gnuth, tambour a cosi, co připomíná citeru.  Hudba v nezvyklém rytmu s podivně táhlými tóny se neodbytně vtírá do uší, útočí na smysly a přivádí mysl do vytržení.  Žena, tančící na ploše před hudebníky, se zcela poddává sugestivní melodii. Lehce se vlní v bocích a s téměř nepostřehnutelným kroužením ramen se zaklání hluboce dozadu. Oproti Marokánkám, zahaleným od hlavy až k patě, které jsme potkávali na ulicích, je tato téměř nahá. Smělou křivku ňader jen nepatrně zastírá průhledný šál, svázaný pod pažemi. Zpoza úzké bederní roušku občas vyklouzne černý klín.  Rytmus nabývá na obrátkách.  Dívčino tělo se začíná třást jako v křeči. Odněkud shora se přes hudebníky i tanečnici valí šarlatově rudý kouř. V jeho chuchvalcích spíše tušíme, než vidíme muže, který náhle přistupuje k dívce, využívá jejího záklonu, aby do ní hluboce vniknul.  

Wow!  Tak takhle si zdejší muzejníci zpříjemňují pracovní dobu? Nemají volné místo? Kde se můžu přihlásit?        

  Údivem povytažené obočí jsem musel rychle spustit dolů. Nesledovali jsme pornografický film z orientálního prostředí, ale ojedinělý rituál tajného bratrstva gnaua, které působí nedaleko Essauiry. Obvykle začíná v deset večer, končí až v osm hodin ráno a je spojen s magickým působením čísla sedm.    Bratrstvo věří v existenci sedmi duchů, které se snaží přivolat sedmi barvami, sedmi různě kolorovanými kouři, vyvolávanými pálením, rostlinných směsí, obvykle s narkotickými účinky.   Hudebníci hrají mystickou hudbu. Jejím cílem je přivést tanečníky do transu a tím jim umožnit spojení s nadpřirozeným světem.  Obřadu se tradičně zúčastňuje mnoho žen, a tak se to občas neobejde bez sexuálních orgií. I přes tuto skutečnost jde vlastně o druh účinné kolektivní terapie, která přináší duchovní očistu.

   Unikátní záběry nočního rituálu pořídil právě ředitel muzea mistr Lakchdar. Již před časem se mu podařilo proniknout do „sekty čarodějů“, byl zasvěcen do umění fqihů a stal se jedním z nich. Díky tomu, že se smí zúčastňovat i přísně zapovězených obřadů hned několika tajných bratrstev je dnes pravděpodobně největším znalcem magických praktik severní Afriky.   Právě setkání s tímto výjimečným zasvěcencem probudilo můj zájem o okultní vědy a přivedlo mě k pozdějším výpravám za šamany a čaroději přírodních kmenů. 

 Ukázka II

NOC MRTVÝCH PTÁKŮ

   O pár dnů později, brzy poté, co se setmělo, jsme začali mít podivný pocit jakéhosi nejasného nebezpečí.  Nechápali jsme proč. Počasí nás hýčkalo. Hladina se líně vlnila. Pak se těsně nad ní objevilo několik světel. Podivně tančily vzduchem, vířily v kolech, objevovaly se a zase ztrácely. Zářící kotoučky se místy měnily v stříbrné trojúhelníky. Pozorovali jsme tenhle rej bludiček, dokud nezmizely z dohledu, a usoudili, že s největší pravděpodobností to byly světelné bóje s radarovým odražečem. Rybáři jimi občas označují polohu svých sítí. Mátlo nás ovšem, že to udělali tak daleko od pobřeží a jejich loď nebyla v dohledu.  Nad mořem panovala extrémní tma a podezřelé ticho. Vítr utichl. Vlny nešplouchaly. I stará dobrá Lassie přestala vrzat. Lanka neskřípěla. Vše strnulo napětím.     

    A pak se to stalo.

    Cosi tlumeně žuchlo na příď. Ze svého místa u kormidla jsem přes nástavbu nemohl vidět, co to bylo. Ale ozvalo se to znovu.  Vzápětí přišel další úder. Něco narazilo do plachet a dopadlo před stěžeň. Bombardování pokračovalo. Shora se na nás v rychlém sledu řítilo cosi neznámého. Bum a plesk, prásk. Náraz za nárazem. Scéna, kterou ozářilo světlo baterky nás vyděsila.  Na bělostné palubě ležel černý pták. Větší než kos, menší než vrána. Druh jsme nedokázali poznat.  Při následné obhlídce   jsme našli dalších 13 kusů. Všichni ptáci byli zjevně mrtví již při dopadu. Na jejich tělech nebyla kapka krve. Co je zabilo? Táhli z teplých krajů a podlehli únavě? To by jich asi nepadlo tolik najednou v jednom okamžiku.  Dostali se do nějaké enormně chladné vrstvy ovzduší a křídla jim přistřihl mráz? 

   Nikoho z nás v tu chvíli nenapadlo, že by za to třeba mohla ta podivná světla. Udivovala nás jiná zvláštní okolnost. Příď naší jachty měla jen několik metrů čtverečních.  Jak je možné, že na tak malou plochu dopadlo hned čtrnáct mrtvých ptáků? Navíc loď za ten krátký čas přece jen nějaký kousek uplula. Neslyšeli jsme žádné šplouchnutí, že by někde na dosah dopadli další ptáci do moře. Vypadalo to, jako by je cosi k nám přitahovalo.  Neměli jsme z toho dobrý pocit a netušili, že už následující časné jitro přinese další šok.

 Ukázka III

OSVÍCENÍ NA HOŘE BOHŮ

    Na vrcholu Nemrud dag v jihovýchodním Turecku je ukryto jedno z největších tajemství naší planety. V dosud neodkryté skalní hrobce již více než dva tisíce let spočívají ostatky velmi zvláštních bytostí. Jejich existenci obklopují mnohé nezodpovězené otázky. Byli to představitelé ojedinělé lidské rasy, která svým neobvyklým vzhledem, způsobem života, a především fascinujícími schopnostmi se závratně lišila od ostatních domorodých obyvatel nebo je těmto záhadným cizincům právem přisuzován nepozemský původ? Nachází se v důsledně zamaskované, nedostupné pohřební komoře i tajemné „nesmrtelné poselství“, které její stavitel, král Antiochos I. přislíbil předat svým následníkům? A pokud ano, jaké šokující odhalení je v něm uvedeno? Osvětluje neznámé a doposud dobře utajené okamžiky minulosti lidstva nebo naopak přináší překvapivé proroctví o tom, co nás teprve čeká? 

  Sedmého července roku 62 př.n.l. se na Nemrudu odehrálo něco velmi neobvyklého. Přízračné, hypnotizující světlo měsíce v úplňku stékalo po náhrobním pahorku dolů k sochám, ozařovalo je zezadu a dodávalo jejich kolosálním postavám punc tajemnosti. Kamenná spodobnění bohů, lidí a zvířat vytvářela na pozadí jasné oblohy obrovské černé siluety. Obřadiště zaplňoval dav věřících. Lidé se tísnili okolo vysokých ohňů, sálajících z rozměrných kovových mís. Stále noví a noví příchozí se nedočkavě tlačili dopředu. Jejich mihotající se stíny tančily po nízkých kamenných blocích, do nichž bylo vytesáno svaté právo, plazily se po dláždění a podstavcích s reliéfy.   Náhle nastalo naprosté ticho. Král se postavil naproti oltáře. Pozvedl ruce k noční obloze. Jeho plášť se vzdouval v prudkém větru. Napětí se zvyšovalo. Modlitby z nesčetných úst začaly stoupat k nebesům. Zazněly trumpety. Jasně a pronikavě. Do jejich zvuku se vmísilo podivné dunění, přicházející odkudsi shora. Hřmot a hukot sílily. Sedlo hory se začalo otřásat. Zdálo se, že sochy budou svrženy ze svých kamenných trůnů a zřítí se na hlavy poutníků.  Zvedl se silný vichr. Obrovský oblak prachu zahalil svatyni. A hvězdy potemněly….

     Co se stalo pak, zůstává záhadou. Ten krátký úsek několika hodin mezi půlnoci a svítáním je obestřen stále nerozluštěným tajemstvím. Jindy tak mnohomluvné texty té doby zatvrzelé mlčí. Dochoval se jen stručný náznak.  Samotní bohové v této výjimečně chvíli předvedli, že disponují ohromnou moci. Manifestovali…   Jak? Co se na otevřeném prostranství svatyně stalo?Přes dva tisíce let starý dochovaný text vyvolával v mé mysli fascinující představy. Dotěrné myšlenky mi dávaly zapomenout na rostoucí únavu. Stoupal jsem po úzké stezce strmě vzhůru až hrbolaté kamenné stupně vystřídala drobná suť.  Přímo přede mnou se týčily nedobytná a zatraceně tajemná pyramida kommagénského krále Antiocha I.

       Zapadající slunce neklesalo za obzor tak rychle, jak by se dalo očekávat. Viselo, zdánlivě netečně, nízko nad oceánem holých kopců. Jako obrovská krvavá skvrna prosakovalo oblohou, rozpíjelo se v pásu nízkých oblaků a zalévalo krajinu přízračným šerosvitem. Režisér této fascinující nebeské podívané měl smysl pro správné časování světelných efektů. V okamžiku, kdy se celý kraj ponořil pod hladinu rudožlutého oparu, z druhé strany hory se nad temně zelenou stuhou Eufratu vynořil měsíc v úplňku. Obě vesmírná tělesa společně ozařovala mohutný kužel kamení, uměle navršený na vrcholu Nemrudu. Jejich paprsky klouzaly po terasách s majestátními torzy soch a zalévala gigantické hlavy bohů, které tok věku srazil do prachu země, kde nyní spočívaly, aniž by ztratily svůj důstojný výraz.  Cosi nepojmenovatelného naplnilo prostor.  Jako by z hory začala vyvěrat nějaká magická síla. Jako by se otevřely dveře do jiného světa, do jiné dimenze, do jiného času. Zdálo se, že jsme vstoupili do výtahu ke hvězdám. Nedozírný vesmír byl náhle na dosah ruky.  Srdce sevřela podivná tíseň. Do duše se vlila hořkost osamění, stesk po něčem, co jsme dávno ztratili a zapomněli, touha po kontaktu s neznámým, po doteku nadpřirozena….

    A pak slunce zapadlo. Vzduch ovládnul chlad. Krajinu rychle pohlcovala tma.  Kouzlo pominulo…. 

   Ale jen navenek.  V noci, obsypané hvězdami, se navzdory únavě nedalo podlehnout spánku. Nebyl jsem schopný pojmenovat ten zvláštní stav vytržení. Cosi se stalo. Jako když jste svědky zázraku, nedovedete přesně popsat, co jste viděli, k čemu vlastně došlo, jen naprosto neochvějně cítíte, že všednost na okamžik pominula a vy jste se na nepatrnou chvíli stáli účastníky něčeho zcela výjimečného.  Zažil jsem to jen párkrát a jistě ne náhodou vždy na místech s podobnými názvy Hora Bohů, Trůn Bohů, Brána Bohů.

 Ukázka IV

ÚDERY S PŘÍCHUTÍ ZLATA

   Poposedával jsem v chladném stínu přístřešku před útulnou čajovnou a z nízké elegantní konvičky naléval do miniaturního šálku další dávku silně vonícího nápoje.  Vesnice, v níž jsem se nacházel byla přesnou kopii selských a kupeckých stavení z doby panování dynastie Sung, ale nad jejími bohatě zdobenými dřevěnými stěnami se týčily věže hongkongských mrakodrapů a zpoza palisády se ozýval hlučný ruch ulice korunovaný občasným jekotem brzdy a kvílením klaksonů. Zkrátka byl to skanzen uprostřed města. Každý den se v něm konala představení přibližující lidové zvyky i bojové umění kung fu.

   Srkal jsem horký čaj a čekal na pokračování show v níž se početné skupině amerických a japonských filmařů měli představit místní kaskadéři a nejlepší mistři bojových umění.  Kung – fu už dávno není posvátným systémem, spojujícím prvky sebeobrany s meditaci, zdravovědy a dříve tak přísně dodržovaných prvků etiky a morálky. Kung -fu v se už v šedesátých létech minulého století stalo především vynikajícím hongkongským vývozním artiklem. V místním telefonním seznamu zaujímají filmové ateliéry a společnosti neuvěřitelných osm stran.  Každý den zde je dokončen jeden celovečerní film. Naprostá většina je určena pouze pro asijské publikum. Výjimečným dílům se občas podaří prosadit i na jiných kontinentech.  Toto poledne měli místní bojovníci novou šanci. Od přítomných zahraničních filmařů, mohli dostat nabídku k natáčení, a tak předváděli skutečně šílené kousky. Přeráželi malíkovou hranou cihly, skákali bosýma nohama z výšky na ostří nožů, zastavovali roztočené lopatky velkého ocelového větráku pouhým prstem. Když předtím místo něj použili tužku, větrák ji rozštípal na třísky.  A pak byl představen jeden z bojovníků, který prý dokáže svou energii koncentrovat do tak silného úderu, že pokoří i fyzikální zákony.  Moderátor ohlásil, že k tomu ovšem potřebuji pomoc někoho z publika.

     Došlo mi, že jsem ztracen. Už když jsem jako malý chodil na slavnou šenovskou pouť více než kolotoče a houpačky mě vždy přitahovaly atrakce, které nikdy jindy nebylo možné vidět. Jezdci na motorkách v kovovém globu, zápasy s medvědem nebo s obří krajtou, souboje s vyhlášeným silákem…    A když se aktivním účastníkem té podívané měl stát někdo z diváků, ze všech zájemců byl vždy vybrán už od pohledu největší moula. Prostě vesnický buran, který svou pitomostí a neschopnosti zaručeně přivede publikum k záchvatům smíchu.   Z pohledu této dětské zkušenosti mě dost znepokojovalo, že v dospělosti jsem byl vždy vybídnut já. Zákonitě a neomylně. Ať už asistenci z publika potřeboval kouzelník, břišní tanečnice nebo striptérka ukázali prstem na mě a já šel jak pověstná ovce na porážku.

    Hongkong nezklamal. Moderátor mě vytáhnul na plac na první dobrou.  Vše začalo malou rozcvičkou. Pod vedením velmistra kung fu jsem měl napodobovat jeho pohyby. Karate Kid byl v té době můj denní chléb. Syn měl deset, ten film si přehrával na videu v jednom kuse. Takže všechny bojové postoje a figury jsem měl v oku. Simulace našeho vzájemného souboje už byla horší.  No a pak na scénu byla přinesena tabule na masivním třínohém stojanu. Měl jsem ji pořádně prozkoumat, zda ji tvoří skutečně pevná dřevěná deska a není to třeba jen natřena plotna z polystyrénu. Pak jsem dostal do ruky jídelní hůlky. Musel jsem publiku dosvědčit, že nejsou z kovu a nemají ostré špičky.   Bojovník hůlky převzal, postavil se necelé tři metry před tabuli a jako vrhač nožů mrštil první hůlkou.    Kdybych to neviděl tak zblízka, myslel bych si, že je to trik. Hůlka skutečně pronikla do dřeva a zůstala v něm trčet. Druhá a třetí též.

      A pak přišla řada na mě. Měl jsem si to vyzkoušet. To byla ta chvíle, kterou jsem znal od dětství. Čím větší neschopa, tím větší zábava. Držel jsem se toho scénáře věrně. I když tabule měla dobrý metr čtvereční na prvý pokus jsem ji hůlkou vůbec netrefil. Při druhém sice ano, ale hůlka se samozřejmě jen odrazila a spadla na zem. Publikum mě hecovalo. „To dáš!“ zařval kdosi. Ironie z jeho hlasu jen stříkala.   Tak jsem se do toho opřel a stal se zázrak.  Hůlka se sice nezabodla, ale jak narazila do dřeva, jako by to byl buchar, a ne titěrná tříska, tabule se pod tím úderem s rachotem převrátila na zem. Prostě navzdory pevnému stojanu jsem ji srazil. Nevím jak. Snad přišel nečekaný poryv větru, nebo se otřásla země, jak za palisádou projížděl těžký vůz. Každopádně tabule se po zásahu hůlkou válela v prachu.

    Bojovník i moderátor polkli na sucho. Publikum jásalo.  Začínal jsem přemýšlet, jak si změním jméno, aby z něj vypadlo š a č a dobře se vyjímalo na poutačích světových kin. Bylo to zbytečné.   Tabuli zvedli, ruku mi podali, ale roli nedali. 

 Ukázka V.

NA LOVU PŘÍŠER

Anakonda vám vyrazí dech. S tímto sloganem se na jaře roku 1997 rozletěl do světa film o vraždícím obřím plazovi z amazonských pralesů. Snímek příliš nešokoval, zato zpráva, která přišla o pár měsíců později, ano. Ve čtvrtek 14. srpna poblíž vesnice Nuevo Tacna v peruánské Amazonii domorodci zahlédli gigantické zvíře s hadovitým tělem. Netvor byl dlouhý okolo čtyřiceti metrů, měl téměř pět metrů v průměru a na své pouti vyvracel stromy, jako by to byly třísky. Zanechaná stopa připomínala cestu vyraženou buldozerem. Starosta tamní oblasti Jorge Chavez Sibina nad ní přeletěl hydroplánem a potvrdil, že pralesem se muselo pohybovat cosi obrovského.

   Článek v novinách vypadal jako typický produkt vrcholící okurkové sezóny. Nebylo o čem psát, tak šanci dostala fantazie. Jenže autor se odvolával na agenturu Reuters a ta obvykle nevypouští do světa nic, co nemá ověřeno alespoň ze dvou nezávislých zdrojů. 

   Shodou okolností jsem začátkem září chystal do Peru. Rychle jsem udělal několik změn, abych se ještě před plánovaným programem dostal do Nuevo Tacny.  Základnu jsem našel v Lodge Explorama asi 80 km po proudu od Iquitosu. Stará budova v sevření pralesa nabízela jídelnu a několik pokojů. Všechny měly boční stěny do výše jen něco přes dva metry. Střecha zřejmě kvůli proudění vzduchu byla o něco výše. Takže všichni vlastně bydleli v jednom prostoru, rozděleném dřevěnými zástěnami. Zadní zeď dosahovala výšky sotva osmdesáti centimetrů. Ke střeše, která se svažovala dolů, ale nikoliv až k zemi scházel asi metr. Byl to dostatečný prostor, aby z pralesa mohlo dovnitř vlézt cokoliv.   První, kdo se o to pokusil byla obrovská žába. Po návratu z večeře jsem ji našel sedět v plechovém lavoru, který s džbánem vody sloužil jako umyvadlo. Na okamžik mě napadlo, zda to není zakleta indiánská princezna. K polibku jsem se neodhodlal. Tohle už od pohledu nebyla žabka carevna. Hrozivě nadýmala vole a poulila své ohromné bulvy. Opatrně jsem ji vysypal na venkovní straně zdi a doufal, že se jedním skokem nevrátí hned zpátky.   V noci bylo v pokoji rušno jak na Václaváku. Podívat se přišlo pár ještěrek a cosi, co vydávalo funivé vzdechy a zdrhlo dříve, než jsem stačil zapálit petrolejku.    

   Po snídaní jsem čekal, až připluje člun, který mne odveze k oné podivné stopě u vesnice Nueva Tacna.  Seděl jsem na verandě a mimoděk sledoval neuvěřitelné představení. Mezi hrstkou lidí, kteří tehdy v Exploramě bydleli, byli i dva Američané. Oběma mohlo být okolo sedmdesáti. Po dobu tři měsíců měli pro ornitologickou společnost počítat ptáky v peruánské Amazonii.    Na jaře při pátrání po tajemném krátkém muži, nazývaném domorodci orang pedenk, jsem se na Sumatře setkal   s holandský ornitologem. Pro svá pozorování si vybudoval v terénu hned několik dobře maskovaných skrýší. Američané to pojali po svém. Hlavní stan rozbili rovnou na verandě, odkud se dalo snadno dojít do jídelny pro chlazené pivo. Seděli na židlích jeden měl v rukou dalekohled, druhý tužku a na kolenou položený blok. Na stolku mezi nimi ve dvou sklenkách pěnil zlatavý mok.   „Tukan,“ hlásil ten s dalekohledem.   „Píšu tukan, jeden.“   „A další!“  „Připisuji druhého.“  „Moment, je to ten samý.“    „Dobře jednoho tukana škrtám.“   Unaveně vzdychli. Odložili své nástroje, dopili pivo a jeden z nich zašel pro další.    Znovu se vrhli na pomoc vědě.    „Guacamayo zelený.“   „Opravdu? Nepleteš si ho jako minule s amazoňanem? Ukaž,“ zapisovatel natáhl ruku po dalekohledu, „podívám se sám.“     „Nepodíváš, už odletěl.“    Ten s blokem nakrabatil čelo. „Ok, pro jistotu zapíšu oba.“ Zvedl oči k parťákovi. „Nedáme pauzu?“   Znovu sáhli po pivu.   Než jsem odjížděl, museli už oba vidět rozostřeně. Vsadil bych se, že výkazy budou vyplňovat až doma, když konečně pod dohledem manželek vystřízliví. U večeře jsem se dozvěděl, že za tuhle příšernou rachotu dostanou každý jen dvanáct tisíc dolarů. Vzali to, aby si přilepšili k důchodu.  Neprozradil jsem jim, že naší důchodci by se o tuhle špatně placenou dřinu poprali.