MYSTERY FILM :: Arnošt Vašíček :: LABYRINT ZÁHAD

Nachází se na našem území trosky plavidla mimozemšťanů? Jsme jen krůček od objevení ostatků bytosti odjinud? Jaké stopy zanechaly v Jeseníkách tajemné stvůry z hvězd? Byl hunský vůdce Attila pohřben na severu Moravy? Schyluje se k senzačnímu objevu jeho prokletého pokladu? Co ukryli Slované v tajné podzemní svatyni na Radhošti? Podaří se odhalit tajemství kamene smrti? Jsme obklopeni duchy a přízraky? Jaká neznámá síla vypálila podivné otisky rukou? Proč se Adolf Hitler zajímal o děsivé proroctví na stěnách Švédské kaple? Byl Vojtěch z Pernštejna zavražděn? Střeží jeho hrobku smrtící kletba? Lze vysvětlit přemíru nadpřirozených úkazů na hradech a zámcích?

Velký formát, 216 stran, pevná vazba, 160 barev. fotografií, cena 329 Kč

Ukázka 1:

TAJEMNÝ SVOJANOV

Opuštěnými chodbami plují podivné stíny. V komnatách se zjevují přízračné postavy. Z okolních lesů zaznívá dětský pláč. Zůstat zde v noci sám vyžaduje notnou dávku odvahy. Ale ani ve dne se nezbavíte pocitu, že vás kdosi neviditelný vytrvale sleduje. Hrad Svojanov je skutečným eldorádem nadpřirozených sil. Zcela jistě za to může jeho místy až příliš děsivá historie, protkána podivnými událostmi a řadou tragédii. A přitom na prvý pohled jde o velmi romantické sídlo s okouzlujícím výhledem na malebné pahorky nad údolím řeky Křetinky. První stavbu začal okolo roku 1225 budovat královský purkrabí Svéslav z Bořitova. Když o čtyřicet let později, Přemysl Otakar II. založil nedaleko odtud královské věnné město Poličku, sloužil Svojanov jako mohutná strážní pevnost. Její posádka chránila obchodní stezku spojující Brno s Litomyšlí a zároveň střežila historickou zemskou hranici mezi Moravou a Čechami. Nedobytelnost hradu zajišťovaly místy až osm metrů silné hradby a u nás poněkud neobvyklá břitová věž na půdorysu kapky, která je ostrým břitem obrácena proti přístupové cestě. Svojanov je navíc jediný náš hrad, v jehož architektuře se mísí gotika s empírem, tedy středověk s 19. stoletím. Více než architektonické zvláštnosti ale mnohé návštěvníky lákají spíš tajemné jevy a paranormální úkazy, Ty jsou na Svojanově zaznamenávány doslova na každém kroku.Zvlášť po setmění se zpoza hradeb ozývá zoufalé dětské naříkání. Opakovaně ho zaslechl i kastelán. Poprvé ještě dříve, než se seznámil s pověstí, která vysvětluje příčinu této podivné zvukové anomálie. „Spousta zaměstnanců zejména v pozdějších večerních hodinách tady slýchává pláč, ozývající se z protějšího lesa. Jeho původce je znám. Martin Doležal měl ve Starém Svojanové pronajatý statek. Za třicetileté války, v roce 1621 ho napadl polský oddíl. Dvůr se ocitnul v plamenech. Doležal ještě předtím poslal rodinu, aby se ukryla na hradě a sám se synkem odehnal dobytek do lesa. Vojáci, ale Doležalovu ženu s dětmi dostihli a všechny povraždili. Statkář neštěstí neunesl. Oběsil se. Přežil to jen syn, jehož pláč se stále ozývá z lesa.“ Zdá se jakoby všechny ty místní tragédie, celá ta erupce utrpení, zla a násilí, zanechaly na Svojanově svou energetickou stopu. Ta se čas od času projevuje v podobě záhadných zvuků, tajemných světlel a přízračných postav. Stejně jako na jiných hradech i tady jsou často slyšet kroky i dávno po tom, co odešel poslední návštěvník, a pokoje jsou zamknuté. Ozývají se z uzavřených horních pater, jindy duní skoro na dosah. Průvodkyně opakovaně utekly z komnat, kde po službě pomáhaly uklízet, leštily sklo a porcelán. Přiběhly za kastelánem celé vyděšené, že kdosi se znenadání přímo před nimi otevřel a zavřel dveře, slyšely jeho kroky, ale nikoho neviděly. I když všechna svědectví zaměstnanců a návštěvníků hradu jsem bral velmi vážně, přece jen jsem si přál získat nějaký hmatatelný, naprosto konkrétní a nezpochybnitelný důkaz, že Svojanov je skutečně místem, kde se dějí věci nevídané. Kastelán Miloš Dempir mi jeden promptně naservíroval. „V přípravně visí portrét stařeny, který sám od sebe změnil svou podobu. Dobře si vzpomínám, za jakých okolností jsem se o té šokující proměně dozvěděl. Byl jsem zrovna v nedaleké Moravské Třebové, když mi volala kolegyně, jestli vím, jaké má ta stará žena oči. Řekl jsem, že takové zvláštní. Jakoby vůbec nevnímaly malíře, upřeně pozorují cosi vedle něj. A dozvěděl jsem se, že teď už jsou vidět jen víčka. Vrátil jsem se na hrad a přesvědčil se, že stařena na obraze své oči opravdu zavřela a má je zavřené dodnes. Zůstala nám jen stará fotografie původní podoby portrétu. Nedovedeme si vysvětlit, jakým způsobem se to mohlo stát. Ženiny oči nikdo nemohl přemalovat. Rám nejeví žádnou známku porušení, obraz spočívá pod sklem, ze zadu je přelepený, tak jak byl.“ Portrét staré ženy ze Svojanova není jediným obrazem na světě, jehož oči se samy od sebe pohybují. Madona nad oltářem kostela Zvěstování Panny Marie ve Svaté Dobrotivé - Zaječově zřetelně a opakovaně zavírá a otvírá pravé oko od 31. července 1999. Pozorovat tento úkaz se nezdaří vždy a každému, ale důvěryhodných svědků je mnoho. V roce 1796 v italském Frosinone po dobu šesti měsíců hýbal očima zázračný obraz Panny Marie Sněžné. Ve starobylém polském městě Gdaňsku v kostele Svaté Trojice je již po více než čtyři sta let vystavena divotvorná socha Ukřižovaného. Původně zavřené Ježíšovy oči se jako varující memento široce rozevřou vždy předtím, než město postihne válka či jiná pohroma. Svědčí o tom letopisy i novodobější hlášení restaurátorů. Platí pro Svojanov obrácena verze? Zavřela stará žena na obraze své oči, proto, že se už déle nemohla dívat na to, co se u nás děje?

Ukázka 2:

MONSTRA ODJINUD

Už to vypadalo na poklidný závěr služby, když se v kanceláři šerifa Roberta Carra rozdrnčel telefon. Rozrušený ženský hlas sděloval, že přes oblohu se řítila rudě zářící koule a dopadla do polí u řeky Elk. Poblíž místa havárie, se pohybuje děsivé monstrum. Krátce před tím třináctiletý Edward May spolu s mladším bratrem Fredem a kamarádem Tommym Hyerem zírali s otevřenou pusou jak jim nad hlavami sviští cosi ohnivého. Nebyl to pád z nebes rovnou na zem. Objekt letěl nízko nad horizontem, jakoby chtěl přistát, vrávoral ve vzduchu, snad se pokoušel nabrat výšku, dlouho se ale neudržel a třísknul s sebou na nedaleké pozemky farmáře Fishera. Setrvačnosti sjel za vrchol táhlého pahorku a zmizel z dohledu. Chlapci neváhali ani na okamžik. Tohle museli vidět. A nebyli sami. K výpravě se přidala matka obou bratrů Kathleen Mayová, dvě další děti ze sousedství a sedmnáctiletý Eugen Lemon se svým psem. Hafan, jakoby cítil, že se konečně děje něco dobrodružného a že kdesi před ním se skrývá kořist. Opustil skupinku, nedočkavě pelášil nahoru a ztratil se svému pánu z očí. Vzápětí začal zuřivě štěkat, pak bolestivě zakňučel a se staženým ocasem se přihnal zpátky. Jak se průzkumníci blížili k vrcholu kopce, ucítili ve vzduchu podivný kovový zápach. Pálil je v nose a naháněl slzy do očí. V ústech měli sucho. Zůstali stát a zmateně se rozhlíželi. Přímo před námi se převalovaly chuchvalce podivné husté mlhy. Nedalo se rozpoznat, zda ji vyvolal večerní pokles teploty nebo se vytvořila při pádu objektu. V té chvíli nikoho nenapadlo, že by to mohl být třeba plyn, uniklý z nádrží. Když se opar poněkud rozpustil, uviděli před sebou rudě zářící kouli. Měla průměr dobrých 15 metrů. Její povrch jakoby pulsoval. Nebylo jasné, zda je to jen optický klam, nebo ta zatracená věc se skutečně nepatrně stahuje a rozpíná, jakoby dýchala. Lemon si všiml dvou malých světel ve tmě vlevo od tělesa. Vytáhnul baterku a posvítil tam. To, co ozářil, jim vyrazilo dech. Pod dubem, stálo cosi velmi podivného. Více než dva metry vysoká postava měla temný, téměř černý, obličej, kterému vévodily velké, nelidské svítící oči. Za hlavou se dal rozpoznat cosi ve tvaru znaku na pikovém esu. Přímo k nim, nepřirozeně rovně od těla, mířily horní končetiny s ostrými drápy. Povrch těla chránil kovový oděv, splývající jako hábit až k zemi. Nohy vidět nebyly. Postava pronikavě zasyčela a začala klouzat k výpravě. V ten okamžik všichni v panice uprchli. Teprve, když dorazili domů, Kathleen Mayová zavolala strážce zákona. Šerif dorazil i se svým pomocníkem a nenašel nic. Žádnou bytost, ani plavidlo, v níž se zřítila. Ve vzduchu bylo ale stále cítit cosi štiplavého. Druhý den ráno terén prozkoumal redaktor a spolumajitel místních novin Lee Stewert. V blátě objevil táhlé stopy, připomínající brzdnou dráhu. Mezi nimi se leskly pozůstatky jakési husté, tmavé tekutiny. Jak se ukázalo později, otisky šerifova auta to nebyly a na pozemky už nějaký čas nevjelo žádné jiné motorové vozidlo. Experti, vyšetřující celou událost, získali svědectví dalších místních obyvatel. Majitel domu, který stál nejblíže havárie, tvrdil, že všichni cítili tlakovou vlnu, Ta rozhoupala svítidla a shodila pár drobných předmětů na verandě. Rádio skoro celou hodinu nefungovalo. Jakási žena a její 21 letá dcera pozdě v noci pozorovaly pohyb onoho tajemného monstra. Záznamy z letišť dokazovaly, že onoho večera až do časného rána bylo na obloze zaznamenáno hned několik přeletů UFO. Výsledná zpráva nekompromisně zamítla všechny domněnky o havárii mimozemského plavidla se vskutku děsivým, sovím pilotem. K jednotlivým výpovědím očitých pozorovatelů nabídla tato vysvětlení: 1) Přelet tělesa byl pádem meteoritu. Opomenuto zůstalo, že na místě se nevytvořil kráter a nebyl nalezen ani malý úlomek. 2) Rudě pulsující kouli si svědkové spletli s výstražnými světly, na stožárech. 3)Domnělá více než dva metry vysoká bytost se sovíma očima, byla ve skutečnosti sova sedící na spodní větvi dubu. Ve světle baterky, která ozářila její pařáty, se zdálo, že je větší a má ostré drápy. 4) Všichni, kteří se nadýchali onoho kovově čpějícího zápachu měli několik dnů dýchací a zažívací potíže. Lékař sice usoudil, že by to mohlo způsobit vdechnutí jedovatého plynu, ale nakonec zvítězila verze, že šlo o hysterickou reakci. Co ji vyvolalo a proč ji podlehlo hned sedm lidí, doktor nevysvětlil. Závěr byl jednoznačný. Dne 12. září 1952 se v městě Flatwood v Západní Virginii nestalo naprosto nic. Za to já jsem vyskočil nadšením, když se mi začátkem léta 2016 poprvé dostaly na psací stůl portréty flatwoodského monstra. Podobnou bytost jsem už nesporně viděl. Tedy přesněji řečeno její sochy a obrazy.

Ukázka 3:

NEDOBYTNÝ POKLAD

Hluboko v útrobách podzemního labyrintu jsou uloženy rozměrné kovové bedny, plné zlata a drahokamů. Cestu k tomuto bohatství ukazují tajné znaky. Nelze udělat ani krok stranou. Na nezasvěcené jsou všude okolo nastraženy smrtelné pasti. A nejen ty, které zabíjejí mechanicky. Mnohé poklady střeží tajemné síly a vraždící kletba. Vsadil bych se, že se nedá ani spočítat, kde všude jsou podle lidové tradice ukryty nějaké ty poklady. Bývá dobrým zvykem připisovat jejich naprosto jistou existenci každému hradu, zámku, polorozpadlé tvrzi či úplné ruině. A pozadu nezůstávají ani kostely, kláštery a svatá místa, v případě zbojnických pokladů i hory, jeskyně a propasti. Zkrátka pokladů u nás je jak naseto. A kdyby jen desetina z nich byla realitou, jistě bychom patřili k nejbohatším zemím na světě. Realita je zjevně jiná, i když některá podezření by možná stálo za to prověřit. V příští kapitole se o tom přesvědčíme. Tak prozatím alespoň závdavek. V ponuré a přesto podmanivě krásné krajině Nízkého Jeseníku se tyčí hrad Sovinec. Okolo roku 1330 ho založili bratři Pavel a Vok ze starého moravského rodu Hrutoviců. Pak se zde střídali další páni, až do počátku třicetileté války, kdy se novým majitelem stal řad německých rytířů. Po drtivé nakládačce od Danů rytíři hrad mohutně opevnili, takže dnes je to nejlépe dochovaná barokní pevnost u nás se systémem dělových bašt a bastionů, zděnými hradními příkopy a velmi dlouhou podzemní chodbou. Sovinec se zdál tak nedobytný, že řád zde shromáždil veškeré své cennosti z celé Moravy. Kastelánka Kateřina Jarmarová připouští, že to mohl být obrovský majetek. Pak se ale situace zvrtla. „V roce 1643 vpadla švédská vojska pod vedením Lennarta Torstenssona do Čech a na Moravu. Na zpětném pochodu do Slezska, kam se švédská vojska vracela po neúspěšném obléhání Brna, se rozhodl Torstensson obsadit Sovinec. Švédská armáda o síle 8 000 mužů s 82 děly hrad ve dnech 16. až 17. září 1643 obklíčila a po úporných bojích ho 7. října 1643 po čestné kapitulaci posádky obsadila. Švédové obnovili hradní opevnění a z hradu učinili vedle Olomouce a Uničova svůj třetí opěrný bod, umožňující švédskou kontrolu široké oblasti severní Moravy a Slezska. Hrad drželi až do roku 1650.“ Kam se v té době poděly cennosti německých rytířů? Především je třeba připomenout, že nebyli poraženi na hlavu. Čestná kapitulace jim umožňovala opustit hrad s veškerým osobním majetkem. Možná tak propašovali ven i část pokladu řádu. Naprostou většinu uchovávaných klenotů, zlatých kalichů, nádob a jiných drahých předmětů, ale vzít jistě nemohli. Co se s nimi stalo? Ukořistili je Švédové nebo jsou dodnes spolehlivě ukryté někde v útrobách hradu? Sovinec stojí v krasové oblasti. Je zde plno jeskyní, skalních prolaklin a podzemních dutin. Samotný hrad se svými hrubými zdmi nabízel také množství bezpečných skrýší. Krátce po druhé světové válce bylo zaznamenáno hned několik vloupání. Pachatelé zanechali ve stěnách vybourané díry. Byly to jen marné pokusy nebo šli najisto? Zůstala v písemnostech řádu německých rytířů nějaká zpráva nebo dokonce mapa či nákresy s místem ukrytí pokladu? Díry, nalezené ve zdech byly ale příliš malé, aby mohly ukrývat vše, co němečtí rytíři vlastnili. Hlavní skrýš je tedy nutné hledat někde jinde. Možná v podzemí hradu, které protíná velmi dlouhá chodba. Neústily do jejich stěn vchody do dalších odboček, které jsou nyní pečlivě zazděny a zamaskovány? Legenda tvrdí, že únikových cest bylo celkem sedm. Většina z nich končila ve sklepích nedalekých domků. Nacházejí se pod některým z nádvoří nebo v podhradí přírodní jeskyně nebo uměle vyhloubené prostory? Němečtí rytíři se vrátili na hrad v polovině 17. století a vlastnili ho až do začátku druhé světové války než přišly jednotky wermachtu. Co přesně se tehdy na hradě dělo, nikdo neví. Celá oblast byla německá, na Sovinec se nikdo nepovolaný nedostal, neexistují žádní svědkové, nedochovaly se písemné dokumenty. Ví se, jen že určitý čas zde byli drženi zajati francouzští důstojníci a zvláštní jednotka SS střežila ukořistěný materiál. V květnu roku 1945 hrad kompletně vyhořel. Požár byl založen úmyslně, kdo to ale udělal, není jasné. Byly to ustupující německé jednotky, rabující místní obyvatelé nebo přicházející sovětská armáda? Každopádně kdosi chtěl zakryt stopy své činnosti.