MYSTERY FILM :: Arnošt Vašíček :: ČESKÉ TAJEMNO 2

Řádil ve Slezsku upír, který předčil samotného Drákulu? S jakou temnou silou soupeřil Jan Šembera z Boskovic? Byl v židovské komunitě v Mikulově vymítán nejpodivnější démon na světě? Nacházejí se na Hané stopy transportu jantarové komnaty? Ukryli templáři tajemnou hlavu Bafometa přece jen u nás? Projevily se v hradní pekárně v Jindřichově Hradci duše z očistce? Bylo zjevení panny Marie v Mcelách generálkou na Lurdy? Jsou některé obrazy svatých skutečně zázračné? Dokazují fotografie z mobilů existenci duchů a pouhým okem neviditelných bytostí? 

Nová kniha Arnošta Vašíčka České tajemno 2 přináší další sbírku fascinujících záhad naší minulosti. Bohatě ilustrované vydání má  192 stran a je v pevném vazbě. Cena  329 Kč.

Objednávky přijímá mysteryfilm@iol.cz  tel 59 613 56 86

Ukázka I.:

Zatímco příběh hraběte Drakuly zplodila pouze fantazie spisovatele Brama Stokera, děsivé řádění revenanta Johanna Kunzeho bylo popsáno více než desítkou důvěryhodných svědků. Z čeho všeho byl tento původně vážený občan, významný daňový poplatník, a dokonce starosta obviňován? Nejprve především z přímo zázračného zbohatnutí.

  Johann Kunze se do Horního Benešova přistěhoval jako chudý drvoštěp a šindelář. Záhy ale získal obrovský majetek. Říkalo se, že má smlouvu s ďáblem a s jeho pomoci dovede vykonávat řadu kouzel. Často prý chodil v noci na hřbitov, kde přicházel k hrobům malých dětí a nad každým pronesl „Toap Annouch“ (podle jiné verze Toap Noach), což mělo znamenat něco jako „jděte pomalu“. Těmito slovy probudilo děti z mrtvého spánku a donutil je jej následovat. V dlouhém procesí potom kráčeli hřbitovem a před půlnocí se děti vracely do svých hrobů. Doneslo se to až k úřadům, které měly celou věc vyšetřit. Byl otevřen jeden dětský hrob a ukázalo se, že pohřební rubáš je celý umazaný a pod vrstvou špíny jakoby roztavený. Co to způsobilo se nepodařilo odhalit. Byl to důkaz, že s pohřbeným tělem kdosi manipuloval?  

   Kromě již zmíněného případu Rosiny Kleinsorg jsem nikde jinde nenašel obdobu takovéhoto procesí mrtvých. Takže mi není jasné, k čemu vlastně mělo sloužit. Co tím Kunze či samotný ďábel sledoval? Šlo jen o demonstraci tajemných sil, které měly obyvatelům města nahnat strach?   Samozřejmě, že s největší pravděpodobností, jde o lidovou báchorku. Ale ta se možná zrodila z nějaké činnosti, kterou si vystrašení měšťané nedokázali vysvětlit. Vykopával Kunze dětské hroby, aby získal lebky a kosti jako rekvizity pro rituály černé magie? Podobně postupují dodnes čarodějové v Africe i kouzelníci vúdú na Haiti a jinde v Karibiku.

    Něco podivného se ve městě rozhodně dít muselo. Úřady nařkly Kunze z čarodějnictví, ale nic mu neprokázaly, a tak byl osvobozen. Šestého února 1592 ho kopl kůň do břicha. Na prvý pohled nebylo vidět žádné viditelné zranění, ale Kunze řval bolestí a ztěžoval si na pálení. O den později na smrtelné posteli prozradil, že svůj konec předvídal a mimo jiné řekl: „Vím, že nepatrná část mých hříchů je větší než všechny zlé skutky celého světa, a proto mi Bůh odpustit nemůže.“  Přiznal se tím k rituálům černé magie?   Před svědky všech svých hříchů litoval, ale odmítnul kněze.  Příbuzní si to vyložili tak, že po podpisu paktu s ďáblem, už kontakt s duchovním není možný. Následující minuta jim jejich podezření potvrdila. Na římse se zjevil černý kocour. Nevysvětlitelným způsobem otevřel okno a vrhnul se na Kunzeho obličej s takovou prudkostí, jako by chtěl umírajícího dorazit a odvléct s sebou. Krátce na to kocour neviditelně zmizel a Kunze zemřel. Venku se v tom okamžiku strhla velká bouře. Ženy, které ve vaně omývaly mrtvé tělo, později přiznaly, že když Kunzemu daly ruce za záda vždy je vrátil zpět a držel se zraněného břicha, jako by ještě stále žil a vnímal bolest.

Martin Orság ve své publikaci Johann Kunze Upíří historie a mimo jiné dále sděluje: „Několik dnů po pohřbu proskočila městem zpráva, že byla viděna příšera v podobě Kunzeho. Prý napadla ještě den před pohřbem jednu paní, povalila ji na zem a krutě trápila. (Podle jiného zdroje šlo o starou vdovu, po níž Kunze požadoval sex, ale nakonec se nechal od svého záměru odradit – poznámka autora)) Rovněž po pohřbu přišel tento duch k někomu, kdo spal v jeho světnici, probudil ho a okřiknul: Sotva se ovládám, abych se tě nedotknul tou měrou, že by sis to dlouho pamatoval. Městští hlídači vypovídali, že každou noc slyší v Kunzeho domě rachocení, házení a padání. Ráno jsou dveře otevřené, ačkoliv večer byly pečlivě uzavřeny.  Dokonce prý byla odstrčena i závora. Koně stojící ve stájí působí prý takový hlomoz, jako by je někdo trýznil, nebo jako by se vzájemně hryzali a kopali.  Všichni psi ve městě i okolí neměli od Kunzeho klidu. Město bylo plné řeči, nikdo ale neudal, kdo tento lomoz způsobuje. Nikdo se to neodvážil.  Tu se hlásil jistý čestný muž, jemuž služka vykládala, že prý nad ránem, ve spánku lekla, neboť prý slyšela, jak někdo jezdí okolo jejich oken na koni.  Ten někdo tloukl celou silou do zdi, až se prý trámoví třáslo. Přitom se prý v okně ukázal světlý proud paprsků a ona ze strachu vlezla pod postel. Sedlák šel po východu slunce před dům, prohlížel stěny domu a na čerstvě napadlém sněhu nalezl stopy, jež nebyly podobné zvířecím ani lidským.“

Ukázka II.:

        Příběh ztracené Jantarové komnaty se podobá pátrání po proslulém pokladu templářů. Nikdo netuší, kde ji máme hledat. Zaručených tipů je mnoho. Podezřelá místa se nacházejí na území pěti států a jsou od sebe vzdálená stovky kilometrů. Téměř na každém z nich nacházíme slibné indicie, ale nikde rozhodující důkaz. Toto je příběh nopvé nadějné stopy.

Na počátku druhé poloviny osmdesátých let minulého století zaplatili vídeňští starožitníci značné sumy za cenné historické písemnosti. Tvořily je především dopisy polských králů Zikmunda II. a Vladislava IV. a osobní i právní listiny z archivu kurlandských vévodů. Všechny listiny se původně nacházely ve státních archivech na různých místech Pobaltí, odkud byly za druhé světové války ukradeny německými okupanty. Jak to, že se vynořily až po desítkách let?

         Stopa kupodivu vedla na Moravu. V ten čas svěrací kazajka totalitního režimu pomalu povolovala úvazky. Vycestovat na Západ už nebylo tak složité ani pro ty, kteří pašovali ukradené cennosti. Stále ale bylo nutné mít výjezdní doložku a vízum. Přechod přes hranice byl důsledně zaznamenáván. Podezření tak poměrně rychle padlo na jistého P. R. z Kojetínska. K ničemu se nepřiznal a policie u něj nic nenašla. Vyšetřovatelé mu ale do cely nasadili konfidenta. A P. R. se rozpovídal. „Policajti jsou blbci. Ani je nenapadlo podívat se do septiku.“

         Informace vypadala nedůvěryhodně. P. R. bydlel v bytovém domě, který žádný septik neměl, zato jeho sestra u svého rodinného domku ano. Vyčerpání žumpy vyneslo na světlo velký, v mnoha vrstvách igelitu pečlivě zabalený balík dalších historických listin z Pobaltí. P.R. je prý ukradl, když byl navštívit svého příbuzného na faře poblíž Tovačova. Odkud se tam vzaly?

         Odpověď na tuto otázku poodhaluje i možný osud Jantarové komnaty. Vraťme se tedy ke konci 2. světové války. Není pochyb o tom, že ani s hrozbou nadcházející kapitulace se Němci nemínili vzdát válečné kořisti a z okupovaných území snažili odvézt, co se dalo. Jantarová komnata nesměla padnout do rukou Rusů. Byla chloubou Berlína i celé země. Nastal čas, aby se vrátila domů. A i kdyby Němci tentokrát utrpěli porážku, měla jim stále připomínat slavnou minulost jejich velkolepé říše. Snad pod tíhou těchto úvah se zrodil rozkaz: Zachránit Jantarovou komnatu za každou cenu. Jeho vykonáním byl prý pověřen samotný Otto Skorzeny. Tento Rakušan s polskými kořeny proslul mnoha odvážnými kousky.  Když italský král na konci července 1943 odvolal Benita Mussoliniho z funkce ministerského předsedy a nechal ho uvěznit, Adolf Hitler si vybral právě Skorzeneho, aby duceho osvobodil. Byla to skutečně „Mission Impossible“  Mussolini byl držen v Gran Sassu, ve velkém hotelu Campo Imperatore, který stál na samotném vrcholku horského štítu. Nevedla k němu vůbec žádná cesta, jen lanová dráha.  Jedinou možností, jak se dostat nepozorovaně nahoru, bylo přistát kluzákem na vrcholu a současně obsadit stanici lanovky v údolí a zabránit tak příchodu italských posil.

     Wikipedie o tom píše: „12. září ve 12.30 hodin vzlétlo z Pratica di Mare dvanáct plně obsazených kluzáků DFS 230. Čtyři z nich se odpoutaly mimo trasu a nepodařilo se jim dosáhnout cílového prostoru. Byla to znepokojivá ztráta, ale to horší teprve mělo přijít. V okamžiku, kdy kluzáky nasadily na přistání, Skorzeny uviděl, že místo, které vybral na základě leteckých fotografií, není rozlehlou alpskou loukou, ale malým, trojúhelníkovitým kouskem prudce svažité plochy, snad sjezdovky, která končila na hraně srázu. Kluzáky musely přistát těsně u hotelu. Skorzeneho kluzák zastavil pouhých patnáct nebo dvacet metrů od hotelového vchodu. Sturmbannführer Otto Skorzeny vyběhl do svahu a potom do haly, kde vyřadil z činnosti vysílačku. Hned nato duceho vyhledal a osvobodil ho. Od přistání do osvobození uplynuly necelé čtyři minuty.“

     Při akci na záchranu Jantarové komnaty nebylo možné využít pancéřové vlaky. Ty byly zákonitě prvním cílem nepřátelských bombardérů. A tak geniální stratég Skorzeny vymyslel ďábelský plán. Speciální, ostře střežený pancéřový vlak nechal vypravit pouze jako vějičku k odpoutání pozornosti. To nejcennější zatím bylo na různých místech naloženo do obyčejných vagónů a ty přiřazovány k pravidelným spojům a postupně spojovány do jednoho vlaku. Na bezpečnost nákladu dohlíželo speciálně vycvičené komando agentů v civilu.  Vlak mířil z Polska na Moravu, kde k němu byly připojeny vagóny s lupem ze Slovenska. Na konci dubna 1945 se nacházel na trati mezi Kojetínem a Tovačovem.  Co mě vede k tomuto odvážnému tvrzení?

Ukázka III.: 

  V roce 1849 v malé obci Mcely, čítající sotva šest stovek obyvatel, se více než třicetkrát zjevila Panna Marie s Ježíškem a andělem. Svým vnitřním zrakem nebešťany pozorovaly Františka Fryčová (11), Kateřina Halešová (9) a později se k nim přidala i Františka Plachá (12). Všechno začalo dopoledne 4. července, kdy první dvě dívky hlídaly mladší sourozence a hrály si s nimi v horní části návsi nazývané Stadniště. 

    „Fryčová uslyšela jako by za zády tichý hlas, který ji nutkavě vybízel, aby se s dětmi vydala až za velkou zahradu s rybníkem u statku čp. 18, který tehdy patřil Férům. Doslova říkal: „Dítky, jděte za Férovu zahradu za kostel!“ Na tato opuštěná místa u východního okraje hřbitova děti většinou samy nechodily. Zvědavost ale byla silnější, a tak se nechaly vést nejstarší Fryčovou a vydaly se tam i s mrňaty. Dostaly se tam asi přes dvůr a zahradu velkého Férova statku. (Tehdy se přes selské dvorky obvykle dalo procházet na pozemky za humny.) Na určeném místě děti pokračovaly ve hře s kamínky. Přitom měly obě starší dívky společné vnuknutí, jako by je tichý hlas za zády vyzýval, aby se vkleče pomodlily k Ježíši jako v kostele třikrát Otčenáš, třikrát Zdrávas Maria a jednou Věřím v Boha. Při další hře pak uslyšely, jako by něco těžkého spadlo na podlahu v nedaleké Férově stodole. Když se ohlédly, spatřily krásnou mladou paní. Společně ji později popsaly následovně: Byla prostřední postavy, podoby dospělé dívky, bílé pleti s růžovými líčky. Měla jasně zelené dlouhé šaty se zástěrkou. Kaštanové vlasy jí zdobila čelenková ozdoba z barevných pentlí, červených růží a bílé shrnuté roušky. Na krku měla červené korálky s mariánským medailonkem, tzv. matičkou. Na obou zápěstích měla stejné korálky a na nohou černé lakované střevíce a bílé punčochy s ozdobným vzorem. V pravé ruce držela bílý kapesníček a růženec se zlatým křížkem. Silná rána a nenadálé objevení neznámé osoby děti natolik vyděsily, že se rozplakaly a Paní je musela utěšovat. Přitom jim říkala, aby se jí nebály, že není zlá. Při pohledu na růženec v její ruce se děti rychle uklidnily.

Je zajímavé, že toto první vidění údajně měly nejen obě starší dívky, ale reagovali na něj i jejich tři malí svěřenci. Malému Josífkovi dokonce Paní prý podala nějaký pamlsek, když ji důvěřivě nazval tetou. Malá sestřička Halešové zase doma rodičům říkala, že viděla „hrozně krásnou paní“. Ta se dětem nepředstavila, modlila se s nimi za duše v očistci a říkala: „Bože buď milostiv mě hříšnici, Pán Bůh s námi a zlé pryč“. Pak děti vedla na hřbitov k zádušnímu kříži, který byl roku 1841 postaven na místě, kam byly již roku 1817 uloženy kosti ze zrušené hřbitovní kostnice. Tam se děti s Paní opět modlily za duše v očistci a stejné modlitby potom prováděly pod hřbitovem na příkré stráni a ještě před farou. Tam se u tří kamenů modlily za zakletou duši člověka, pohřbeného prý v těchto místech.“ (Uvádí stránky fatym.com,).

    Již samotná úvodní scéna mcelského zjevení přináší hned několik překvapivých momentů, nad nimiž, pokud vím, se dosud nikdo nepozastavil.  Příchod nebešťanů je doprovázen hlasitou ránou. Co tento zvukový efekt vyvolalo? Souvisel s přechodem z jiné dimenze do naší reality?  Žena, kterou děti viděly, se již barvou svých šatů vymyká obvyklým vizím Panny Marie. Její věta „Bože bud milostiv mě hříšnici, Pán Bůh s námi…“ taky moc neodpovídá předpokládanému statusu a slovníku Matky Boží. Ostatně krásná paní se dětem nepředstavila a jak se dozvídáme později, chtěla, aby se děti modlily k Bohorodičce, jako by sama s ní neměla nic společného. Na první schůzce se rozhodně nechovala tak, jak bychom od Panny Marie čekali. Nenabádala, aby se lidé obrátili, upustili od hříchů a činili pokání. Všude jinde ve světě se zjevení zaměřovala na budoucnost, varovala, co se stane, když se svět nenapraví. Tajemná žena v Mcelách místo toho vodí děti po starých hrobech, k jámě, do níž byly naházeny kosti ze zrušené kostnice a na místo postižené kletbou. Chce, aby se modlily za duše v očistci, jako by ona sama byla jednou z nich. Ostatně i místní zaráželo, jak často se pak děti zdržovaly na hřbitově, trpěly tam samomluvou či pronášely nějaké litanie, a dokonce líbaly hroby. Ve vsi se začalo šuškat, že hloupé děti viděly nějaké divné zjevení, které mohlo mít i nečisté úmysly. A to nebyly jediné nečekané okolnosti první návštěvy.