MYSTERY FILM :: Arnošt Vašíček :: V KŮŽI VLKA

Vycházet do noci nebylo bezpečné. Zvláště, když lesní krajinu ozařoval měsíc v úplňku. Z dálky se ozývalo výhružné vytí vlkodlaků, ve tmě mezi stromy svítily krví zalité oči a vyceněné tesáky. Poutníka, který se přesto odvážil pokračovat v cestě, často našli druhého dne s prokousnutým hrdlem nebo rozsápaného na kusy. ...

Zplodila podobné představy jen strachem podnícená fantazie nebo vycházely z důkladně prověřených případů? V roce 1515 uppsalský biskup Olaus Magnus ve svém díle Historia de gentibus septentrionalibus popsal krvavé útoky vlkodlaků, ke kterým docházelo v Prusku Livonsku a Litvě. Vlkodlaci napadali lidi i dobytek a také vnikali do sklepů, kde vypili všechny sudy piva či vína. Biskup považoval fyzickou proměnu člověka ve vlkodlaka za naprosto reálnou. Na univerzitách ve Wittenbergu a Lipsku, ale převládl názor, že převtělení ve vlkodlaka musí předcházet dlouhý spánek nebo vytržení, že jde pouze o utkvělou představu.

ZÁZRAČNÁ PROMĚNA

Tak jak to vlastně je? Jsou vlkodlaci nemocní lidé, kteří se chovají agresivně, vyjí a kousají, protože jim chorobná mysl namluvila, že se změnili ve zvíře? Nebo za úplňku u nich dochází k neuvěřitelné, ale přesto nepřehlédnutelné tělesné proměně? „Obžalovaní vypovídali, že zpočátku měli pocit, jakoby na ně přicházela nějaká nemoc. Vyschlo jim v hrdle a dostali nesnesitelnou žízeň.  Současně se jich zmocnila šílená touha strhat ze sebe všechny šaty. Pak se začal měnit i jejich vzhled. Kůže zežloutla, oči se jim podlily krví. Tělo začalo planout jako v horečce. Ruce se zkroutily do tvarů pazourů a porostly srstí. Chlupy se objevily na celém těle, dokonce i na obličeji. Jejich vůle byla zcela ochromena a zachvátila je zuřivá touha zabíjet a trhat maso. Když byli drženi pod zámkem, váleli se celou noc po podlaze, kousali kolem sebe. A strašlivě, tesklivě vyli až do rána, kdy je svítání z této kletby vysvobodilo..."  Shrnuje nejčastější výpovědi z výslechů údajných vlkodlaků Petr Štěpán v Knize Nosferatu.

Jsou to jen výmysly, vynucené mučením inkvizitorů, nebo děsivé přiznání? Nepopírá přerod člověka ve zvíře samotné principy života? Můžeme připustit, že slabý, věčně unavený smrtelník náhle získá neobyčejnou sílu a nadpřirozené schopnosti? Že se člověk promění v bytost zcela jiného vzhledu a vlastností? Zní to bláznivě, ale v přírodě můžeme obdobně úžasnou proměnu pozorovat každý rok. Motýl a housenka. Tak rozdílná podoba, a přece je to stále jedno a totéž stvoření. Stačí pouze projít stadiem kukly. Nemohl by za určitých okolností nějaký druh metamorfózy prodělat i člověk?

PROKLETÍ PLODOVÉ BLÁNY

V existenci vlčích mužů věřila celá Evropa. Italský historik Carlo Ginzburg zkoumal na základě asi 50 inkvizičních procesů zvláštní sektu, působící ve Furlantsku na přelomu 16. a 17. století.  Všechny její příslušníky charakterizo-valy zvláštní znaky: narodili se se zuby, s plodovou blánou nebo během 12 dnů mezi Vánocemi a svátkem Tří králů.  Nejdůležitější ale byl, často dvojitý, plodový obal. Ten zaručoval získání výjimečné síly a nebývalých schopností. Člověk se mohl stát nezranitelným jako fext nebo dokázal proměňovat ve vlka. Zároveň to bylo poznávací znamení pro zasvěcené.  „Furlantské dítě, které kolem krku nosilo plodovou blánu, s kterou se narodilo, bylo o mnoho let později navštíveno zjevením: mužem, který mu řekl: "Musíš jít se mnou, protože máš něco mého."  Vzdálenou ozvěnu podobného zvyku nacházíme i na indonéském ostrovu Bali. Domorodci věří, že člověk při narození získává čtyři společníky, kteří ho provázejí až do smrti. Zosobňují je plodová voda, krev rodičky, placenta a pupeční šňůra. Tyto čtyři věci prý mají čarovnou moc, a pokud se s nimi správně zachází, dovedou chránit člověka před nebezpečím. Placenta spolu se zemí pokropenou krví a plodovou vodou se za magického zaříkávání pohřbí před vchodem do osady a přikryje říčním kamenem. Pupeční šňůra se často nosí ve stříbrné krabičce, zavěšené na krku.

SYNDROM OZVĚNY

Mnohé kmeny a přírodní národy jsou dodnes přesvědčeny, že člověk má k zvířeti daleko blíže, než bychom si přáli. Mexičtí indiáni věří, že v každém z nás dřímá nahuala zvířecí dvojník, který ovlivňuje naše fyzické a duševní schopnosti. Aby se dozvěděli, jaké zvíře se vtělilo do jejich potomka, hned po porodu bedlivě studují tvář nemluvněte, hledají „orlí nos" „hadí oči" nebo jiné typické znaky.    Okolo obydlí nasypou na zemi mouku a popel a ráno zjišťují, které zvíře zde zanechalo své stopy. Dítě může po celý život těžit ze síly, rychlosti, lstivosti nebo jiných vlastnosti svého zvířecího dvojníka. Má to ale i své stinné stránky. Nahuala se za určitých okolností může dostat ven z lidského těla a změnit nejen osobnost ale i vzhled své „hostitelské" osoby.  Obvykle, kdy člověk tvrdě spí, promění ho v supa, vránu, divoké prase, psa či kojota a toulá se v této podobě po nocích.

Na Bali čekají 105 dnů, než dítě začnou považovat za úplného člověka a oficiálně oznámí jeho jméno. Až do toho okamžiku se novorozenec nesmí jakýmkoli způsobem dotknout země. Ale ani pak se batole neplazí po podlaze. Chození po čtyřech by připomínalo chování zvířat a mohlo by se zasloužit o snížení duchovní úrovně. Toho se Balijci příšerně bojí. Dětem v pubertě nechávají zpilovat špičáky, aby z nich vymýtili zvíře a zkrotili hrubost a divokou povahu.

Chtěli bychom věřit, že jsou to jen pověry, že člověk nemá se zvířetem vůbec nic společného, ale příroda nás občas přesvědčí o opaku. Odjakživa se rodili silně ochlupení lidé. Jejich tváře i celé tělo pokrývala hustá dlouhá srst. Jde o hypertrichózu - dědičnou chorobu s genetickým základem. V mexickém cirkusu vystupují „vlčí hoši" bratři Gomézové. V této rodině je hypertrichóza už v šesté generaci. Z asi dvaatřiceti příbuzných je polovina nadměrně ochlupená. Genetik Louis Figera zkoumal podobné případy a domnívá se, že viníkem je „spící gen", který uchovává informaci z dávné minulosti, kdy byli předkové lidí chlupatí. Jak ale vysvětlit anomálie, kdy se rodí kříženci se zvířecími atributy,  které by se v genetické výbavě člověka vůbec neměly vyskytovat.

Podle tradice z Velikonočního ostrova u zrodu inteligentního života jako sudička stála ryba patuki. Ta má trochu žabí vzhled, je vybavena nožičkami a silně připomíná lalokoploutvé ryby, o nichž víme, že byly přechodníkem mezi rybami a obojživelníky. Z ní se podle legendy vyvinul moko - člověk s vlastnostmi ještěrky a postupně dalšími mutacemi stále dokonalejší kříženci až k dnešnímu lidstvu. Mutace prý způsobil nejen prvotní zásah bytosti z nebes, ale také změna podnebí a teda i stravy a lidská reakce na tyto změny. Občas se tělo rozpomene na svou minulost a předá naším potomkům kapičku původních zvířecích genů. Proto přicházejí na svět děti s rysy našich vodních předků.

V červnu 1995 se na jihu Chile narodil Ricardo Sandocal. Jeho tělo je pokryto drobnými rybími šupinami. Na souši je velmi nemotorný, zato ve vodě se dovede pohybovat velmi rychle. V současné době jsou na světě známy ještě další dva případy vrozené ichtyózy.

SVĚDECTVÍ KRONIK

„Na břehu řeky Renu jest městečko řečené Bakcharach. 14. dne měsíce března (1595) narozena jest hrozná a předivná potvora, popředu až zhůru k člověku, pozadu pak až dolův k hadu podobná, majíc vocas na tři lokti dlouhej." Zaznamenal Marek Bydžovský z Florentiny ve spisu Svět za tří českých králů.

Roku 1600 ve středu po druhé neděli postní Reminiscere v městečku Říčanech na gruntech pana Zikmunda Smiřického narodilo jse dítě z Elišky Šicové, kteréž že žádných očí a uší nejmělo, nos jmělo jako indianský kohout morák, ústa velmi široká, u rukou toliko po čtyrech prstech a hrozný hlas vydávalo, a jsa pokřtěno, dvě hodině toliko živo bylo." Uvádí Mikuláš Dačický z Heslova.

Jiné historické anály vyprávějí o poustevníkovi, který na poušti v Egyptě potkal člověka s mohutnými, ostrými rohy. Jeho tělo bylo lidské, ale část od pasu dolů připomínala kozla. Nikdo tu zprávu nebral vážně, dokud se nezjistilo, že v mexické vesnici Huauchinango  žije člověk s kozími nohami, ukončenými kopyty. V brazilském státě Bahia byla v roce 2007 pozorována humanoidní  bytost s rohy na hlavě.

VRAŽEDNÝ JAS ÚPLŇKU

Příroda někdy dovede předvést velmi neobvyklé kousky. Patří k nim i vlkodlaci? Může proměnu člověka ve zvíře spustit úplněk?

Našemu nejbližšímu vesmírnému sousedovi se již od pradávna připisuje tajemná moc. O úplňku a novoluní se prý na Zemi dějí podivné věci. Mořská hladina se vzpíná do nebývalé výše, hlubiny země se otřásají nečekanými záchvěvy a zvířata pociťují zvláštní neklid.  Ušetření nejsou ani lidé. Mnozí  jsou daleko nervóznější a agresivnější než obvykle a snadno se rozzuří.  Obyčejné hádky se pod kulatou lunou mnohem častěji mění ve rvačku, přibývá násilí a sebevražd. Podle statistik francouzské policie stoupá v této době počet mravnostních deliktů o 74%  a přepadení až o 150%. Výsledky rozboru čtyř tisíc vražd spáchaných na Floridě a v Ohiu v období patnácti let potvrdily zlověstný vliv Měsíce. V obou státech zaznamenali policisté největší počet vražd vždy za úplňku. O podobný průzkum jsem se před časem pokusil u nás. Statistika násilných trestných činů spáchaných na území severní Moravy v roce 1990 jasně ukázala, že za novu a úplňku je pravděpodobnost spáchání vraždy, oproti jiným dnům, vyšší téměř desetkrát. V samotné Ostravě bylo v daném roce zavražděno dvacet lidí. Plná polovina z nich zemřela v období kritických měsíčních fází. A nikdy jako oběť promyšleného, dopředu plánovaného zločinu.

„Najednou jsem měl v ruce nůž," vypověděl mladý vrah. „ A bodal jsem jako šílený.  Vůbec nechápu proč, vždyť to byl můj přítel." Nevinná hádka se změnila v neuvěřitelné krveprolití. V těle oběti patolog našel sedmadvacet bodných ran. To bylo v červnu 1990. O dva měsíce později mezi pošmournými domy starých Vítkovic došlo k celé sérii vražedných útoků. Šestadvacetiletý mladík se po krátké - a prý docela bezdůvodné - pouliční tahanici tak rozzuřil, že zatáhl svého protivníka do jednoho z dvorků, kde ho mlátil do hlavy láhví piva, třikrát ho bodl do srdce a nakonec mu rozpáral břicho. Bezprostředně po tomto vražedném útoku mladík přepadl starší paní na procházce. Nožem ji bodnul do krku a pokusil se ji znásilnit. Ženě se podařilo uprchnout, vrah však vyhledal další oběť a svůj pokus zopakoval. Ani tentokrát se mu naštěstí nedařilo. Vyprovokoval ho k této celonoční šílené agresi jas úplňku?

Za úplňku ale nevraždí jen psychopati. I mírní a poklidní lidé se dovedou změnit v nelítostné bestie. Nestala právě tato nepopíratelná skutečnost u zrodu legendy o vlkodlacích? Představme si tu situaci. I když vraždy a sexuální násilí nebývaly v středověku ani v pozdějších neklidných dobách 16. a 17. století ničím výjimečným, některé případy vyvolaly neobvyklý rozruch. Těla obětí byla nesmírně zohavena. Vypadala jako po útoku velkým a silným zvířetem. Tolik ran by přece nedokázal zasadit normální člověk. Musel to být někdo jiný. Někdo, kdo se liší od ostatních; možná svým nadměrným ochlupením, možná protáhlýma ušima, hypnotizujícím pohledem.  Někdo předurčeny k neobyčejnému osudu. Ten, kdo se narodil s plodovým obalem nebo se zuby a je schopný změnit se ve zvíře.  A pak si kdosi uvědomil, že k těmto brutálním vraždám dochází mnohem častěji za úplňku než kdy jindy....