Při jedné z výprav na hranicích Venezuely a Brazílie jsme se plavili po klikaté říčce, obklopené hustou vegetací. Mířili jsme k rytinám, které na skalách zanechali příslušníci neznámé starověké civilizace.
Poklidné odpoledne proťal hlasitý výkřik hlídky na přídi. Kormidelník musel rychle loď stočit stranou. Před námi plul lenochod. Hravě zdolal zbývající metry po hladině a začal šplhat do koruny nejbližšího stromu. Byl to dospělý, velký kus.
Indiáni, kteří nás doprovázeli, vyprávěli, že v této oblasti žije ještě jedno, podobné, ale mnohem větší zvíře. Dosahuje prý délky až dvou metrů. Hravě se dokáže postavit na zadní a spásat listí z větví. Jeho končetiny jsou opatřeny silnými drápy. Je to velmi nebezpečný tvor. Člověka i velké zvíře dovede zabít jedinou ránou svého ohromného pařátu. Zato sám je naprosto nezranitelný. Je-li výjimečně v nebezpečí, vezme svá mláďata na záda a velmi rychle unikne. Do značné vzdálenosti okolo něj se přitom šíří příšerný puch. Každý kdo se ho nadýchá, ztratí na čas vědomí. Domorodé jméno pro toto jedinečné a mnoha fantastickými pověstmi opředené zvíře je mapinguari. Zprávy o něm se šíří již několik století po rozsáhlém území Brazílie, ale také v Ekvádoru, Argentině a v Chile. Mezi těmi kdo ho zahlédli, byly i významné osobnosti. Argentinský ministr zahraničí Ramon Lista v roce 1875 spolu s několika společníky cestoval přes provincii Santa Cruz na jihu Patagonie. V pralese se střetli s podivným zvířetem. Vypadalo jako luskoun, ale bylo daleko větší a přes kostěné destičky mu visely dlouhé chlupy. Výprava spustila palbu. Několik kulek zasáhlo cíl. Zvíře, ale uteklo nezraněno. Badatel Gesner se zmiňuje o dravém, neobyčejně ohyzdném zvířeti s lidskou „hubou". Když domorodci získají jeho kůži, ušiji z ní oděv nebo vyrobí velmi pevný štít. Indiáni a pralesní dělnicí, kteří na mapinguariho narazili, shodně tvrdí, že je naprosto zbytečně ho zasypat oštěpy nebo na něj střílet z luku či z pušky. Nic z toho zvíře neskolí.
Záhadu této nevysvětlitelné odolnosti osvětlil nález z jeskyně Ultima Esperanza. Spolu s lidskou kostrou zde ležely i dva kusy vysušené červenohnědé kůže, pokryté zkostnatělými výrůstky. Francisco Moreno z muzea v La Platě, který nález zkoumal, zjistil, že kožešina pochází z mylodona, pravěkého obrovského pozemního lenochoda, který měl v oblasti zad a na dalších místech těla podkožní kostěné destičky. Ty vytvářely neprorazitelný pancíř. K tomu se přidávalo zvláštní uspořádání žeber. Zvíře tak bylo zranitelné pouze v oblasti pupku.
Mylodon měřil něco přes dva metry a vážil až 400kg. Jeho „bratranec" obří pravěký lenochod Megaterium dosahoval výšky okolo pěti metrů a snesl srovnání se slonem. Obě zvířata patří do skupiny, z níž se vyvinul i dnešní lenochod. Je tedy tajemné nezranitelné zvíře z amazonské džungle mylodonem nebo dokonce jeho větším příbuzným? Mnozí vědci tuto možnost popírají. Mylodon i megaterium jsou považování za dávno vyhynulé. Moderní člověk se s nimi nikdy neměl střetnout tváří v tváře. Další objevy, ale tuto učebnicovou pravdu spolehlivě zpochybňují. V několika jeskyních byly nalezeny indiánské malby s vyobrazením mylodona.
Andrzej Trepka v knize o paleontologických výzkumech v Argentině napsal: „ Na dně vlčí jámy, pasti vykopané prvotními lovci, ležel skelet zvířete velikosti slona: Jeho nohy ukončeny až metr dlouhými drápy byly ohořelé a trup vyplňovala vrstva popela a dřevěného uhlí. Lovci, kteří tak velkou kořist nedokázali z pasti vyzdvihnout, rozdělali oheň přímo pod břichem zvířete Ulovené monstrum byl obrovský lenochod megaterium."
Tato údajně dávno vyhynulá zvířata tedy spolehlivě přežila alespoň do éry pravěkých lovců. Nemohou se v rozlehlých amazonských pralesích ukrývat dodnes?
Dr.David Oren z brazilského Přírodovědeckého muzea v Belemu je o tom pevně přesvědčen. Mapinguari je přežívající Mylodon . Orenovi se podařilo sesbírat přes stovku věrohodných svědectví očitých pozorovatelů zvířete a poctivě prostudoval práce paleontologů i známé zkamenělé zbytky mylodonů. Na základě těchto výzkumů našel vysvětlení pro mnohé otazníky okolo tajemné pralesní nestvůry. O jeho nezranitelnost se stará jakési podkožní brnění. To je vytvořeno z kostních destiček. Žebra se dovedou těsně semknout a nedovolí hrotu šípu nebo oštěpu proniknout hluboko pod kůži. Odpudivý pach, který dovede ochromit lidský organismus, je vlastně jedovatý plyn. Zvíře ho vystřeluje do okolí z pachové žlázy na břiše v okamžiku, kdy se cítí ohroženo.
Z knihy NA LOVU ZÁHAD
Náš svět není tak obyčejný, jak se zdá. Kdesi hluboko pod nánosem všednosti jsou ukryty stopy fascinujících tajemství. Útržky dávno odvátých dějů, minulost plná záhad a nevysvětlených okamžiků. Čekali bychom, že moderní věda jednou provždy skoncuje s nadpřirozenými jevy a tajemnými úkazy, že odhalí vše skryté a najde odpovědi na většinu vzrušujících otázek, ať již se týkají naší historie či současnosti. A je to přesně naopak. Jak se rozrůstá archeologický výzkum, přibývá nálezů s nimiž si nevíme rady. Čím více důmyslných přístrojů a technických postupů se používá, tím více se vynořuje nových záhad. Ve svých knížkách a filmech se pokouším dotknout alespoň některých z nich. Teď přibyly tyto stránky. Najdete na nich informace o novinkách z nakladatelství Mystery Film, tedy o tom, které knihy připravujeme k vydání, jaké hrané filmy či dokumenty právě natáčíme, články o záhadách i překvapivých objevech, a časem, jak doufám, i videosnímky, které natáčíme v různých koutech naší planety. Váš ARNOŠT VAŠÍČEK