Především ve Východních Čechách se dochovaly četné legendy o fextech. Tyto výjimečné, obvykle velmi vysoké jedince, nebylo možné zabít nožem ani střelnou zbraní. Měli obrovskou sílu, dožívali se vyššího věku než ostatní lidé a jejich těla po smrti nezetlela.
Pojmenování fext vzniklo asi z německého kugel fest - odolný proti kulím. Věřilo se totiž, že tito, dneska bychom řekli, lidé s odlišnou genetickou výbavou, jsou svým způsobem nezranitelní. Jejich těla po bodnuti kopím či nožem nebo zásahu olověnou střelou nekrvácela a rána se rychle zacelila. Fextem se obvykle stal člověk, který se narodil v dvojitém plodovém obalu a ten pak nosil nebo si ho nechal zašít do podpaží.
Svatý Kryštof se narodil za blíže neznámých, neobvyklých okolností, jako velké chlupaté dítě. Rodiče mu dali pohanské jméno Reprobus - Odmítnutý. Postavou převyšoval pověstného obra Goliáše. Disponoval nepřekonatelnou silou a nebylo možné ho zastřelit. Když ho král Lýkie chtěl nechat popravit oddílem lučištníků, šípy se odrážely a neškodně padaly vedle stojící oběti.
V afrických pralesích přežívají poslední příslušníci primitivní etnické skupiny Nap-ram. Jejich těla jakoby pokrývala neviditelná ochranná vrstva. Šípy protivníků odskočí od kůže, jako kdyby se odrazily od velmi tvrdé překážky a nezanechají na ní sebemenší stopu poranění.
NETLEJÍCÍ PAGANINI
Čaroděj, mág a fenomenální houslista Nicolo Paganini si navlekl šat výjimečnosti už v okamžiku svého zrození a nesundal jej ani po smrti.
Paganiniho matka si přála, aby se jí narodil největší hudebník světa. Když 27. října 1782 porodila syna, těšila se z něj jen krátce. Chlapec krátce po porodu zemřel. Zatím co rodina připravovala pohřeb a sháněla rakev, Nicolo se probral z kataleptického spánku a žil dál. Záhy získal věhlas zázračného dítě. S uchvacujícím nasazením dokázal zahrát zpaměti i nejsložitější skladby a dokonce i pozpátku. Později o něm tisk napsal: „Hned prvými svými koncerty vzbudil senzaci a stál se nejdokonalejším hudebním fenoménem světa. Ovládal nejen techniku, způsobem naprosto nedosažitelným, ale vkládal do hry celou svou duši. V jeho rukou housle zpívaly, hrály, naříkaly, ječely a vzlykaly. Jeho hudbě ohromení posluchači nejen naslouchali, ale také ji zažívali a cítili hluboko ve své duši a duchu."
Paganini vzbuzoval obdiv i strach. Byl na kost vychrtly, jeho šlachami a zkroucenými žílami protkané ruce ukončovaly štíhlé dlouhé prsty v nichž hravě dokázal ohnout železný prut a přesto byly neuvěřitelně hbité a citlivé. Chodil nahrbený v nevzhledných šatech, vlasy mu padaly až na ramena ale z ustavičně bledého obličeje sálal žár démonicky uhrančivých oči.
Ženy to vzrušovalo. Houslista podléhal jejich kouzlu stejně jako síle hudby. Navzdory tomu, že trpěl tuberkulosou hrtanu, měl nemocné srdce a žaludek plný vředů spravedlivě dělil svůj život napůl mezi koncerty a milostnými pletkami. Tradovalo se, že unesl nezletilou dívku a jednu svou milenku dokonce zabil. Za své avantýry se nejednou zodpovídal před soudem. Když v květnu 1840 zemřel, církev mu pro jeho způsob života odepřela řádný pohřeb. Tělo bylo uloženo do umrlčí komory ve Villafranca. Obyvatelé sousedních domů v noci zaslechli nevysvětlitelné strašidelné zvuky, doprovázené kvílivým tónem houslí. Virtuos byl poté zakopán jak toulavý pes vedle rafinérie petroleje. Rakev nezůstala v neposvěcené zemi dlouho. Cosi ji doslova vytlačilo opět na povrch. Zděšení pozůstali převezli Paganiniho na ostrov Lérins a primitivně uložili. Papež podlehl jejich neustálým žádostem a povolil církevní pohřeb. Tři roky po smrti byl geniální houslista s poctami pohřben v Janově. Když o dvacet let později musela být jeho rakev otevřena, nalezené tělo bylo dosud vláčné, čas jej v ničem nepoznamenal, dokonce na tváři se stále zachovával sarkastický úsměv.