Žádná fotografie ani nejlepší filmové záběry nedovedou vystihnout co skutečně nabízí přelet nad planinou Nazca, Objektiv snad může nahradit oko, ale nikdy nevyvolá ten zvláštní, fascinující a zároveň znepokojující pocit, který vás spolehlivě zasáhne při každém pohledu dolů. Je to jako dotek prastaré magie, ozvěna časů, kdy na zem sestupovali bohové, průnik do útrob bájného kdysi.
Vyprahlou pampu zdobí obrovské siluety tajemných bytostí, ptáků a zvířat. Země je rozrytá liniemi, které někdy běží doslova přes hory a doly, táhnou se samostatně nebo ve dvojicích od obzoru k obzoru, jindy jsou poměrně krátké, různě se křižují nebo ústí do gigantických geometrických obrazců. Kdo a kdy tu neuvěřitelnou změť výjevů a dokonale přesných čar vytvořil? Jakou techniku použil? A především proč vynaložil tolik námahy.
Od roku 1939, kdy Američan Paul Kosok ze svého sportovního letadla objevil tuto největší obrázkovou knihu světa, byly sice vysloveny nesčetné hypotézy, ale jisté je pouze jedno. Většina z obrazců vznikla odstraněním vrchní zvětralé tmavé vrstvy a tedy odkrytím světlého písečného podloží. Nejjemnější čáry jsou široké jen asi jako lidská dlaň a hluboké pouze tři centimetry, široké linie dosahují až 30 cm hloubky. O tom jak jejich stavitele postupovali, když vznikající obraz nemohli vidět, se dosud vedou spory. Jak dokázali bez patřičného pohledu shora dosáhnout neobyčejné přesností? Některé přímky se táhnou bez sebemenší úchylky desítky kilometrů. A nejen po ploché krajině, ale i přes kopce, jakoby je podle pravítka narýsovala jakási obří ruka.
V roce 2006 profesor Leonid Ksanfomaliti z Ruské akademie věd analyzoval tisíce linii a došel k závěru, že všechny mohly být narýsovány z jediného místa 40 km nad zemským povrchem pomocí neznámé technologie. Představa mimozemského umělce či vědce, který ze svého vzdušného plavidla snad laserovým paprskem, odhrnuje kameny, obsahující do temna zoxidované železo, a odkrývá pískově žlutý podklad, vypadá zajímavě, ale asi neobstojí. Některé linie jsou totiž vytvořeny stavbou dlouhých nízkých zídek z kamenů. Leda že by je Indiáni vytvořili podle již daného nebeského vzoru.
Nezodpovězená zůstává i otázka, kdy asi výjevy na pampě vznikly? Kamenitá země o svém věku zarputile mlčí jak stárnoucí dáma. Poblíž jedné z kreseb archeolog W.D.Strong nalezl zbytky dřevěného sloupku. Uhlíkovou metodou bylo zjištěno, že dřevo pochází pravděpodobně z roku 525 s toleranci 80 let na obě strany. Zanechali ho tam, snad jako vytyčovací kolík, budovatelé linii? Vsázet se na to rozhodně nedá. Sloupek mohl zatlouct kdokoliv jiný. V Nazce téměř nikdy neprší. Obrazce díky tomu mohly vydržet stovky i tisíce let. Archeologové ovšem předpokládají, že je vytvořili Nazkové, kteří tuto oblast opanovali již pár století př. n.l. a vydrželi nejméně do počátku druhé půlky prvního tisíciletí.. Naznačují to především motivy z jejich keramiky, které se podobají vyrytým figurám.
VÁLKA HYPOTÉZ
O účelu obrazců se vyrojily desítky teorii, ale jak se zdá, ani jedna není tou pravou odpovědí na všechny otázky. Jejich autoři někdy zacházejí ve své fantazii až nesmyslně daleko. Například Georg von Breuning z Mnichova tvrdí, že Nazca je vlastně obrovským stadiónem,na němž bývaly v dávnověku pořádány olympijské hry. Indiáni prý museli proběhnout všechny linie, které nahrazovaly běžecké dráhy. Vzhledem k tomu, že součet délek všech linií dosahuje několika stovek, pravděpodobněji i tisíců kilometrů, byl by to v pravdě heroický výkon.
Také nápad Henryho Stierlika lehce šokuje. Podle tohoto Švýcara byly do linií kladeny několik desítek kilometrů dlouhé nitě. Šlo tedy o jakési gigantické tkalcovské osnovy. V nedalekém Paracasu sice byla nalezena tkanina dlouhá 28 m a široká 6 m v níž jsou nitě o délce až 50 kilometrů. Civilizace této oblasti neznaly kolo, a tak musely nitě zpracovávat jiným způsobem, obrazce v poušti k tomu ale sloužily jen stěží.
Často se traduje. že jde o letiště mimozemšťanů. V Nazce prý přistávaly vesmírné lodi podobné raketoplánům. Linie jim měly nahrazovat přistávací plochu. Zní to zajímavě, až na pár nesrovnalosti. Na letišti ve Frankfurtu každou minutu startuje a přistává letadlo, a přesto jsou dvě ranveje dostačující. I kdyby koráby návštěvníků z kosmu měly častější intervaly než pražské metro ve špičce nepotřebovaly by stovky drah, které planinu křižují všemi směry a často se protínají, navíc některé z linií a upravených ploch opouštějí rovinu pouště a suverénně pokračují i přes zvrásněná pohoří. Krom toho každý stroj by se v odkrytém měkkém pískovém podloží spolehlivě zabořil.
Erich von Dániken, kterému je tato hypotéza přisuzována, ji ale, jak na podzim 2006 prozradil v rozhovoru pro ostravskou televizi, nikdy nevyslovil. Němečtí novináři prý zkreslili jeho názor.
K zdánlivě rozumnějším patřila úvaha, že Nazca je jeden obrovský kalendář. Němka Marie Reichová, která čáry v poušti proměřovala přes padesát let, se pokoušela dokázat, že se zde setkáváme s pomůckami ke sledování a výpočtu drah nebeských těles. Poukazovala například, že některé linie v určitém ročním období ukazuji směrem k východu a západu Plejad.
Tajemstvím planiny Nazca se podrobně zabývám v knize Záhady Peru.
NOVÉ NÁLEZY
Japonští vědci nyní ohlásili nalezení dvou, doposud neznámých obrazců. „ Zanalyzovali jsme snímky z moderního satelitu Daichi, který byl vypuštěn v lednu 2010. Jeho úkolem bylo vytvořit mapu rozložení obrazů na zemi, které je možné vidět jen ze vzduchu. Naprosto šokovaní jsme zírali na dosud neznámé kresby na jihu plošiny Nazca, protože běžně viditelné nejsou, jezdila přes ně vozidla a část jich byla bohužel zničena,“ vysvětluje docent Masato sakai z Yamagata Univerzity.
První výjev představuje neznámé rohaté zvíře. Podobné se nenašlo nikde jinde. Snad jde o symbol plodnosti. Druhý z obrazců je hlava čtyři metry vysoká a tři metry široká. Má obrovské oči, ústa do kruhu, jakoby ve výkřiku, avšak pouze jedno ucho.
Její podoba mi připadala povědomá. Na horském úbočí nad údolím Casmy se v prašném podloží rýsuje 60 metrů dlouhý portréty podivného obra. Jeho hlavě vévodí široce rozevřené zornice sovích očí. Pod nimi lze rozpoznat neúměrně velká ústa kruhového tvaru. Štíhlou strojově hranatou postavu nesou neúměrně dlouhé hranoly končetin bez kolen. Z hrudi vychází jakési trubice. Jsou dvě nebo tři. Vypadá to jako otevřená krabice s elektrickým rozvodem z niž čouhají neukončené kusy vedení. Umělé zařízení se sice matně, ale přece jen nepřehlednutélně zračí i otevřených ústech. Pokud to ovšem jsou ústa a ne technický otvor k zcela jinému účelu. Zatím se nikomu nepodařilo vysvětlit, co tím asi chtěli autoři rytin vyjádřit.
|