Nestvůry a příšery - Neznámé bytosti - Tajemné pyramidy - Záhadné mumie - Stopy mimozemšťanů - Nevysvětlené úkazy - Strašidelné domy - Upíři a duchové...
Sto nejzajímavějších záhad z celého světa doplňují zábavné úkoly a testy pro začínající luštitele. Výpravná, celobarevná knížka s množstvím ilustrací a unikátních fotografií je určena čtenářům od 10 let, i jako vhodný dárek nejen k vánocům. Akční cena: 198 Kč Ušetříte 150 Kč
Ukázka:
NESTVŮRA Z JEZERA STÖR SJÖN
Počátkem srpna roku 1973 porybný Ragnar Björk vyplul se svou pramici na jezero Stor sjön, aby zkontroloval rybáře. Sotva urazil několik desítek metrů od mola, zahlédl před sebou cosi velkého a tmavého. Předpokládal, že pod hladinou pluje kmen stromu, uchopil pádlo a rázným úderem do vody se pokusil překážku odstrčit. Ale to neměl dělat. Z domnělého kusu dřeva se vyklubalo obrovské zvíře. S výhružným syčením vztyčilo svou malou děsivou hlavu na dlouhém hadím krku a pak se prudce ohnalo mohutným ocasem, až člun vyletěl do vzduchu a převrhl se. Porybný naštěstí vyváznul nezraněn, podařilo se mu doplavat na břeh, ale z utrpěného šoku se dlouho nemohl vzpamatovat.
S rozlohou 456 kilometrů čtverečních a až 90 m hloubky a je Stor sjön pátým největším jezerem Švédska. Obklopují ho husté lesy, které jen místy protínají pásy sytě zelených pastvin. Masy průzračně čistých vod jsou většinou roku klidné. Na prvý pohled nic nenaznačuje, že se v nich ukrývá největší záhada Skandinávie. A přitom tu již více než 400 svědků zahlédlo podivného vodního živočicha.
První písemná zmínka pochází již z roku 1635, kdy farář Mogens Pedersen z Herdalu zapsal prastarou pověst o tajemném netvoru s dlouhým hadovitým tělem a malou, jakoby psí hlavou, který vzbuzoval hrůzu mezi lidmi, kdykoliv se objevil u břehu
Důvěryhodné informace najdeme i ve zprávách státních orgánů. V roce 1863 nestvůru spatřil poslanec parlamentu Jöns Bromeé. Za teplého červencového podvečera se spolu se svými dělníky vracel na farmu ze sklizně sena, když zahlédl neobyčejně velké zvíře, které se cákalo na mělčině u břehu. Silné, šedě zbarvené válcovité tělo bylo opatřeno několika páry krátkých tučných nohou nebo snad ploutví. V záři zapadajícího slunce se voda leskla jako zrcadlo a ztěžovala pozorování.
Brömeé odběhl domu pro pušku a pak se na člunu pokusil přiblížit k neznámému živočichu. Ale ani čtyři zdatní veslaři nestačili rychlému pohybu vyplašeného tvora, který plaval doprostřed jezera a tam zmizel pod hladinou. Délka trupu se nedala určit přesně, protože zvíře nebylo vidět celé nad vodou, ale byla odhadnuta na jedenáct metrů.
K jednomu z nejzajímavějších střetnutí s netvorem došlo 13. října 1893. Onoho dne jednadvacetiletá Karin Rahmová a její o tři roky mladší sestra Marta se vydaly k jezeru prát. Jako obvykle si vybraly malé molo v blízkosti vesnice Sörbyn. Dříve než stačily prádlo namočit, všimly si, že se cosi velkou rychlostí blíží ke břehu. Podivný tvor měl krátké ploutve, mohutný ocas a velkou tmavě červenou tlamu s jazykem, který kmital dovnitř a ven. Dvě velké uši ležely přitisknuty směrem dozadu jakoby podél krku, ale občas stály vztyčeny jako plachty. Kůže byla hladká, šedě zbarvená, s velkými černými fleky. Na zádech se daly rozeznat výrazné záhyby. Zvíře se pohybovalo těsně u břehu. Děvčata se jej pokusila zahnat kamením. Bolestivé zásahy tvora rozzuřily. Obrátil se a pokoušel dostat na břeh. Jedna z dívek utekla, druhá se vyšplhala na strom. Zvíře celé hodiny vztekle syčelo a teprve pak rychle odplulo na jezero.
Nová hlášení přibývala téměř každý rok. Nestvůru často pozorovalo více lidí najednou. Lesník Lars Nilsson vesloval spolu s dalšími třemi muži poblíž Hallen, když se z vody vynořila pověstná psí hlava.
Pilot aerotaxi Hans Borgsen při vyhlídkovém letu s jednou cestující nevěřil svým očím. V zátoce Brunfloviken plavalo ve vlnách podivné zvíře. Letadlo bylo teprve v malé výšce a shora se daly jasně rozeznat tři výrazné hrby nad hladinou. Vyplašený živočich se dal na útěk. Než se ponořil, plul rychlosti až 75 km v hodině a velmi ostře měnil směr. Přitom za sebou zanechával dlouhou vlnu. Pasažérka událost potvrdila.
V roce 1894 založil švédský král Oskar II. myslivecké sdružení, které mělo polapit „draka z jezera". Lovci vybudovali dlouhé molo a na místech nejčastějšího výskytu rozmístili smrtící železa, upevněna na sudy, aby se i s úlovkem nepotopila ke dnu. Jedna z pasti zřejmě zasáhla svůj cíl. Po dlouhém pátrání byla nalezena o více než kilometr dále zbarvená krví a pokryta velkými šupinami.
Hádanku co žije v jezeře, se zatím nepodařilo rozluštit. Podle mínění doktora Petra Olsona jde pravděpodobně o neznámý druh velkého tuleně. V tomto případě by ale zvíře v zimě muselo vystupovat k hladině, aby se nadechlo. Nezamrzajících míst je poměrně málo a to by zvyšovalo naději na kontakt. Největší počet pozorování připadá ovšem na červenec a srpen a nejnižší právě na zimní měsíce, v nichž zatím byla nestvůra spatřena jen dvakrát. Snad to způsobuje skutečnost, že v létě je jezero obleženo rybáři a jachtaři, zatímco od podzimu se život soustředí jen do přilehlého města a vesniček. Výskyt tuleňů v jezerech Saiman, Bajkal a dalších dokazuje, že tato zvířata dokážou přečkat zimu i v podmínkách s podnebím jaké má Stor sjön.
Stavitel I.Franzen se o Silvestru roku l897 domníval, že v nezamrzlé části jezera došlo k neštěstí. Jenže to, co považoval za převrácený, člun byl ve skutečnosti trup podivného zvířete. Jeho hřbet ležel natažen zcela rovně, ale tělo se oběma konci zvažovalo dolů. Zvíře střídavě klesalo a zvedalo se, chvilkami plulo, takže ho bylo vidět z více stran. Tak by skutečně mohl vypadat velký tuleň. Domněnku doktora Olsona podporují i rybáři. Jejich sítě jsou často nevysvětlitelně zamotány a potrhány, jako kdyby nenasytný vodní lovec se pokoušel svým pozemským kolegům vyfouknout úlovek. Jiné zprávy naznačují, že nestvůra nepohrdne ani kořenovou zeleninou. Z některých políček v těsné blízkosti jezera totiž záhadně zmizela úroda. V těchto případech často zůstaly na břehu stopy, ukazující jak se od hladiny táhlo cosi velkého a dlouhého a v trávě byly nalezeny zbytky slizu.
Jiná teorie hovoří o obrovském sumci. Jenže tento druh ryb se ve Švédsku tak vysoko na severu nevyskytuje. Značné sympatie získala úvaha podle níž prvotní formy velryb a delfínů, tedy savců, kteří se vrátili k životu v moři, se mohly vyvíjet i v sladkovodních řekách a jezerech. Některé z těchto druhů byly pokryty pancířem z rohových destiček a měly dlouhou šíji.
Náš svět není tak obyčejný, jak se zdá. Kdesi hluboko pod nánosem všednosti jsou ukryty stopy fascinujících tajemství. Útržky dávno odvátých dějů, minulost plná záhad a nevysvětlených okamžiků. Čekali bychom, že moderní věda jednou provždy skoncuje s nadpřirozenými jevy a tajemnými úkazy, že odhalí vše skryté a najde odpovědi na většinu vzrušujících otázek, ať již se týkají naší historie či současnosti. A je to přesně naopak. Jak se rozrůstá archeologický výzkum, přibývá nálezů s nimiž si nevíme rady. Čím více důmyslných přístrojů a technických postupů se používá, tím více se vynořuje nových záhad. Ve svých knížkách a filmech se pokouším dotknout alespoň některých z nich. Teď přibyly tyto stránky. Najdete na nich informace o novinkách z nakladatelství Mystery Film, tedy o tom, které knihy připravujeme k vydání, jaké hrané filmy či dokumenty právě natáčíme, články o záhadách i překvapivých objevech, a časem, jak doufám, i videosnímky, které natáčíme v různých koutech naší planety. Váš ARNOŠT VAŠÍČEK