MYSTERY FILM :: Arnošt Vašíček :: INDIANA JONES A ZTRACENÁ ŘÍŠE

Křišťalová lebka nelidského tvaru, ztracené město v amazonské džungli, indiánský kmen, střežící vchod do tajné podzemní svatyně, létající stroj nepozemské civilizace. Je nové filmové dobrodružství Indiány Jonese pouze gejzírem nezkrotné fantazie jeho tvůrců nebo, stejně jako v předešlých dílech,  i v tomto příběhu  najdeme odkazy na legendy a skutečné archeologické nálezy?

Spletitý systém chodeb je vedl stále hloub do nitra země. Vzduch byl přesto pořád svěží. Nazelenalý jas, který jim ozařoval cestu, jakoby vycházel rovnou ze stěn a stropu. Tatunca si všiml, že světlo v jejich blízkosti sílí, ale jakmile projdou, rychle pohasíná. Daleko před nimi i za jejich zády panovala tma. Konečně dorazili do oválné svatyně. Uprostřed stály čtyři otevřené sarkofágy. V každém z nich ležela... mlha. Hustý mléčný příkrov pomalu vířil, převaloval se ze strany na stranu, jako pára nad vařící vodou, ale stoupal z něj chlad. Tatunca nechápal, co tu podivnou mlhu drží uvnitř kovových stěn, proč nevystoupí vzhůru a nerozplyne se.  Šaman vztáhl ruce k trojúhelníkovému výklenku. Zamumlal několik slov. Pak další a další. Jeho hlas zněl naléhavě. V šeru se cosi rozzářilo. Tatunca nikdy neviděl nic podobného. Na dně výklenku stála lebka.  Zhotovena z čirého křišťálu udivovala neobvykle vysokou klenbou. Její velké oční důlky náhle ožily. Ten pohled se nedal snést, ale zároveň nebylo možné se od něj odtrhnout. Tatunca cítil, jak neznámá síla mu proniká až k mozku a zalévá mysl neobyčejně intenzivními vjemy. Scéna střídala scénu. V rychlém sledu se přenášel z místa na místo. Nebyl to ten horečnatý snový stav, jaký vyvolává ayahuasca. Viděl jasně a zřetelně. Vnímal všemi smysly. Byl při plném vědomí a přece vytržen z reality. Pak ho pohltila tma. Ztracen v hluboké prázdnotě, se snažil rekonstruovat, co právě prožil. Uvědomil si, že dostal odpovědi na své otázky. Už věděl, co se stalo, a poznal, co ho čeká. Trvalo chvíli, než vklouzl zpět do svého těla. V ústech měl sucho. Oči ho pálily. Rozhlédl se po svatyni.   Světlo v lebce pohaslo. Její povrch, ale stále slabě fluoreskoval. Šaman se odvrátil od výklenku. „Vracejí se." „Kdo? Kdo se vrací?" Zeptal se Tatunca. „Ty jsi je nikdy neviděl?" Šaman přistoupil k jednomu sarkofágu a oběma rukama rozhrnul vířící mlhu. Tatunca na malou chvíli zahlédl tvář s neobyčejně úzkou bradou a očima ve tvaru kapky.  A všiml si ještě něčeho. Bytost měla na rukou po šesti prstech.

KRONIKA AKAKOR

Od Mexika po Brazílii, od tichomořského pobřeží k Atlantiku, vysoko v Andách i v neprostupných pralesích Amazonie kolují legendy o návštěvách bohů, kteří před tisíci léty předali lidstvu své vědomosti a zanechali zde velmi zvláštní předměty. Jeden z nejpodivnějších příběhů vypráví o cizincích z planety Schwerta.

„Tři tisíce let před hodinou nula, na níž byl určen odlet Bohů, tedy podle časomíry bílých barbarů v roce 13000 před Kristem, se na nebi objevily zlatě se blýskající lodě. Cizinci, kteří na nich přiletěli, nám řekli, že jejich svět se jmenuje Schwerta a leží v hlubinách kosmu. Na Schwertě žil jejich národ, a oni vycestovali, aby poznali jiné světy a přinesli jim své poznání. Současně s příchodem „Prvních Mistrů", tvořících 130 rodin, začal na Zemi Zlatý věk. Usadili se u kočovných kmenů a loajálně se s nimi o vše dělili. Naučili nás své právo. Podobali se lidem, měli jemné rysy, černé vlasy a bílou pleť. Odlišovali se vysokou lebkou. Na rukou i na nohou měli po šesti prstech. Byl to znak jejich božského původu. S pomoci vybraných rodin Bohové stvořili nový kmen, kterému dali název Ugha Mongulala, což znamená „Národ vybraných spojenců". (Scénáristé se spokojili pouze s názvem Ugha -pozn.aut.)  Začalo křížení obou ras. Proto ještě dnes etnikum Ugha Mongulala připomíná  své božské předky. Jeho příslušníci dosahují vysokého vzrůstu, mají orlí nosy, černé vlasy a mandlové oči.  Příchozí ze Schwerty stvořili velké impérium. Postavili cesty a kanály, zaseli nové rostliny, trpělivě předávali poznatky nezbytné do porozumění tajemství přírody. Díky těmto zásadám Ugha Mongulala přežili tisíciletí, velké katastrofy i krvavé války. O tom všem vypráví Kronika Akakor - psaná historie národa Ugha Mongulala. Byla vytvořena teprve po odletu Prvých mistrů v roce nula. V tom roce předali svá města a svatyně Vybraným spojenců. Jen málo bílých barbarů mělo možnost navštívit města, která nám zanechali bohové, takové jako je Akakor - stolice imperia."(Indiána Jones nazývá Království křišťálové lebky Atatorem)

Tatunca Nara byl pouze v jediném z téměř třicet kamenných sídel a tří svatých města. "Na vlastní oči jsem viděl jen Salazare. Leží ve vzdálenosti osmi dnů pochodu od místa, kterému bílí barbaři říkají Manaus, v rameni Velké řeky. Je zcela pokryté hustým příkrovem vegetace. Jen špička Velké pyramidy se vynořuje z džungle. Salezare je obklopeno bažinami mezi nimiž lze jen těžko najít schůdnou cestu. Na teritoriu sídlí neznámý indiánský kmen. Žije na stromech a zabije každého, kdo vkročí na jeho území. Pro Bohy byly pyramidy  symbolem života a smrti. Naučili nás, že existuje „prostor-místo" mezi životem a prázdnotou, které naleží do jiného rozměru. Pyramidy byly pro ně prostředkem sloužícím k dosažení druhého života.  Akakor byla zničena. Na rozkaz Nejvyšší rady včetně kněží, bojovníci strhli město, když začalo hrozit nebezpečí jeho objevení. Lidé se stáhli do podzemních sídel, které nám zanechali bohové jako poslední dar. Tento podzemní svět tvoří třináct měst, ukrytých v útrobách hor, které nazýváte Andami. Centrum systému představuje Dolní Akakor. Město se nachází ve velké, uměle vytvořené jeskyni. Domy stojí  okolo svatyně Slunce...Uvnitř svatyně ústí dvanáct dveří, uzavírajících  vchody do dvanácti chodeb, které spojují podzemní Akakor s jinými podzemními městy. Stěny chodeb se naklánějí dovnitř směrem vzhůru, strop je plochý. Chodby dovoluji, aby vedle sebe kráčelo pět mužů s napřímenými postavami. Cesta z Akakoru do dalších měst vyžaduje mnoho dnů pochodu. Chodby i města disponují umělým osvětlením. Jsou v nich kanály s čerstvou horskou vodou. Potřebný vzduch k dýchání vychází ze stěn. Vchody na povrchu jsou důkladně ukryté. V případě nebezpečí lze podzemní sídliště lehce uzavřít velkými kamennými bloky,  s nimiž lze lehce manipulovat.  O konstrukci těchto míst nic víc nevíme. První Mistři je vybudovali podle vlastních plánů. Odtud řídili lidí i zemi. Měli lodě, létající na obloze rychleji než ptáci. Lodě bez vesel a bez plachet, létající ve dne i v noci. Měli magické kameny, aby mohli daleko dohlédnout. Mohli vidět vše co se kde na zemi i obloze děje. Šesti prstí Bohové z planety Schwerta odlétli v roce 10 481 před Kristem. O třináct let později postihla zemi krutá katastrofa. „K zemi sestoupila obří hvězda. Její červený ohon pokrýval celou oblohu. Vypukl požár, vše hořelo a pak se spustil déšť. Třináct měsíců pršelo bez přestávky. Oceány se vzdmuly, řeky plynuly obraceným směrem. Velká řeka se změnila v jezero. Celé kontinenty tonuly pod vodou. Lidé hynuli. Zemi pokryla temnota." Toto období věčného soumraku, kdy ve vzduchu víří popel a prach vyvržený vzhůru ohromující katastrofou zaznamenávají legendy mnoha národů. V roce 3166 se Bohové vrátili. Tatunca Nara cituje kroniku svého lidu: „Přicestovalo jen několik lodí a nezdržely se déle než tři měsíce. Jedině dvě z nich, vedené bratry Lhasou a Samonem neodletěly zpět. Lhasa se usadil v Akakor. A Samon letěl dál na východ a tam založil svou říší."

Druhý příchod Bohů a jejich technická pomoc lidstvu  odstartovaly neobvykle rychlý  rozvoj historicky již známých  civilizací Jižní a Střední Ameriky a také Blízkého východu a starého Egypta, v němž panoval Samon. Působení hvězdných cizinců na obou těchto teritoriích vysvětluje i pořádně vykrmenou množinu shodných prvků v způsobu života civilizací, oddělených tehdy zdánlivě nepřekonatelnou bariérou Atlantiku.  Není bez zajímavosti, že numerický systém  Sumerů vycházel z čísla dvanáct podle počtu prstů „Anunnaki" - těch, kdo přišli z nebe". Odkazy na šesti prsté bytosti, které shodně a hojně nalézáme v artefaktech kultur starého Mexika, Peru, Blízkého východu, Indie, a dalších zemí  mohou být dalším svědectvím o kontaktech s obyvateli planety Schwerta.

SENZACE NEBO PODVOD?

Svět se o říší Akakor dozvěděl od německého televizního žurnalisty Karla Bruggera. Expert na Jižní Ameriku pracoval v Brazílii jako korespondent ARD. V roce 1972 se v Manaus seznámil s Indiánem Tatunco Nara, který mu vyprávěl o neobyčejných dějinách svého národa. Brugger  Indiánovu výpověď nahrál na dvanáct magnetofonových pásků a v roce 1975 vydal jako knihu. Jeho první pokus nalézt pozůstatky říše Akakor se nezdařil. K druhému již neměl příležitost. V době příprav byl zastřelen před hotelem v Capo Cabana. Podle svědectví jeho bratra Benna Bruggera, pracovníci německého konzulátu provedli kontrolu v bytě zavražděného a sebrali všechny dokumenty, památky a fotografie z Bruggerových expedicí. Rodině pak vrátili jen určitou část. Konspirativní teorie dostala trhlinu, když se vyskytlo podezření, že Tatunaca Nara je synem Indiánky a bílého misionáře. Do roku 1966 žil v Německu, odkud musel uprchnout pro neplacení výživného. Nalákal prý vždy nějakého lovce senzaci, který financoval jejich společnou výpravu do pralesa, a když si vybral honorář, nechal expedici zkrachovat. Na druhé straně nové archeologické objevy legendu o Akakor podporují. Satelitní stanice LandSat pořídila sérii snímků, na nichž v území od jižní Venezuely po brazilskou Sierra de Roncador a východní část peruánských And leží podivné formace ve tvaru pyramid. V peruánském departmentu Madre di Dios bylo z letadla vyfotografováno celé pyramidové pole. Obrovské stavby stojí jedna vedle druhé ve dvou řadách po šesti. Ze země se je doposud nepodařilo prozkoumat.  Dovolím si připomenout, že název departmentu, lze přeložit jako Matka bohů. Neskutečným utrpením a smrti byl vykoupen nález další obrovské stavby. V roce 1998 původně čtyřčlenná mezinárodní přírodovědná expedice zkoumala život v dosud panenských oblastech peruánských pralesů. Po ztrátě indiánských nosičů a průvodců, výzkumníci zabloudili. Více než třicet dnů se prodírali porostem a jedli hlavně motýly, cvrčky, brouky, malé hady, listí a výhonky. Jednoho dne narazili na impozantní kamennou citadelu. Velmi stará stavba pokrývala tři sta metrů vysoký kopec. Ruiny jsou podle členů výpravy větší a honosnější než jakýkoliv srovnatelný předkolumbovský výtvor v Jižní Americe. „Jde bezpochyby o zcela výjimečný objev" uvedl archeolog Andreo Mendoza, ředitel Národního institutu z provincie San Martin. Nic bližšího není známo. Výzkum bude teprve zahájen. Nedozírný oceán neprozkoumané džungle ale může pod svou temně zelenou hladinou ukrývat ještě další překvapení.